Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

15. 10. 2018
Rubrika: O jídle a pití

Kde jsou ty časy?

Autor: Daniel Deyl

29.11.2007 23:30

Kolega ze sesterského titulu Instinkt Jan Lipold napsal někam sem zábavný článek o jugoslávsky pojmenovaných pražských hospodách dob minulých. Protože a) mne pan Lipold s tímhle tématem nevědomky předběhl, b) vynechal vinárnu Jadran v malostranském domě U hradeb, což je dnes jedna z mnoha pražských pseudoirských hospod, c) musím zdvořile nesouhlasit s tónem některých reakcí na jeho článek, a d) protože už můj minulý blog byl o politice, vynechám teď připravovaný kousek o anglických konzervativcích a budu se věnovat tématu, jež studuji s nemenší pílí, zato však jistě déle.

Srovnám dnešní stav pohostinských zařízení se stavem ze zhruba poloviny 80. let (jestli se proto v následujících řádcích v některých detailech spletu, berte to jako důkaz, že jsem se studiu věnoval snad až příliš poctivě) v okruhu několika ulic Starého Města. Zkusím sem vložit mapu, ale - no, uvidíme. Hranice vytčeného území tvoří na západě ulice Karolíny Světlé, na jihu Bartolomějská, na východě Perštýn, Betlémské náměstí a Liliová a na severu Karlova. Pragocentrismus jako vyšitý, řeknete si právem; ale koneckonců každý pochází odněkud.

Pro začátek takové hospodské tour se hodí roh Karlovy a Křižovnické, takové to místo, jež je po většinu doby volky nevolky definováno soubojem turistů proudícími z Karlova mostu s automobily, jež se vlekou (zhruba stejnou rychlostí jako turisté, jen méně nadšeně) směrem od Národního divadla k Rudolfinu a zpět. Necháme-li se strhnout do Karlovky turisty, což je snad o něco přijatelnější možnost, hned první vchod (do paláce, jehož jméno si teď zaboha nevybavím) nabízí čínskou restauraci; nijak zvlášť dobrou, ale zase relativně cenově přijatelnou. Za bolševika byl palác zavřený, alespoň pro veřejnost. Oprýskaná fasáda měla typicky socialisticky šedou barvu a vrata byla neuměle zatlučena hnijícími prkny.

V dalším vchodu bydlí váš blogger; ještě v témž domě je restaurace/diskotéka Zlatý strom. Je to podnik, kde telegrafista na počátku 90. let málem spadl z barové stoličky, když zjistil, že o dva metry vedle něho nenuceně postává zcela nahé děvče; až později vyšlo najevo, že je v dotyčném zařízení zaměstnaná jako - ano, uhodli jste - striptérka. Pokud se dobře pamatuji, za Gorbačova se v tom prostoru mihlo starožitnictví. Jinak tam nebylo nic, šedivá vrata byla zatlučena prkny.

V dalším vchodu bývala slavná pivnice Malvaz, kde se točilo černé pivo (snad vařené u sv. Tomáše), vždycky nacpaná východními Němci v džínových bundičkách. Oficiální zavírací hodina byla v devět hodin večer, ale už v sedm často nebylo pivo; a protože nic jiného - ani utopenci, ani sirky, pokud vím, snad ani rum - se tam neprodávalo, zavíralo se i dřív. Byl to jeden z mála tehdejších podniků, kde hospodský nechával výrostky s kytarou beztrestně imitovat Chucka Berryho; patrně proto, že sál byl tak či onak plný řečených východních Němců v džínových bundičkách, což byl audiozážitek, jemuž ani produkce budoucího telegrafisty nemohla výrazněji uškodit. Dnes si na tom místě můžete koupit matrjošku a tričko s nápisem typu Megadeath, což má zhruba podobný význam.

O třicet metrů níže byl v rohovém domě U zlatého hada bar U zlatého hada (vchod z Karlovky) a restaurace U zlatého hada (z Liliové). Byla tam becherovka za jedenáct korun, pohledná servírka Ema a zavíračka v deset, za rohem v jedenáct. Dnes si na místě baru lze koupit tričko s nápisem Megadeath nebo matrjošku; za rohem je noblesně vyhlížející restaurace. Nikdy jsem nebyl uvnitř, takže nemohu podat hlášení.

Naproti byla trojka U štiky, možná modré. Čepovali tam Staropramen, jejž už někdo nejméně jednou vypil. Pro mladší: trojka znamenalo, že pivo desítka stálo Kčs 1,80 (později 2,80) a becherovka deset korun; podnik zavíral v devět hodin večer, či snad v půl desáté. Had s becherovkou jedenáctikorunovou byl dvojka.

Dnes na místě štiky stojí islandská restaurace Reykjavík, dražší, ale dobrá. Hned vedle směrem do Liliovy je bordel. Hned vedle bordelu je restaurace Atlas nebo Asie nebo nějak jinak od A. Hned vedle Atlasasie je anglosasky působící hospoda O'Che's s portrétem Che Guevary. English breakfast served all day, compaňeros. V té frontě bylo za komunistů nejživějším bodem šedivé agitační středisko, kde nikdy nikdo nebyl. Ostatní šedé domy měly vrata zatlučena shnilými prkny. Výjimkou byly dny, kdy přijeli zahraniční filmaři a oživili ulici fingovanými obchůdky, reklamami a nápisy; imitovali tím vzhled Prahy nebo jiné slavné metropole z válečných, meziválečných a předválečných dob, případně ještě dřívějších.

Za rohem Liliovy a Řetězové je dům U krále Jiřího. Funguje tam bar, restaurace a bluesový klub. V osmdesátých letech byl jeho průjezd zavřený a zatlučený šedivými shnilými prkny. (Uděláme teď čelem vzad a vydáme se zpět k řece Anenskou; mineme maličkatý útulný podnik jménem Konírna, jenž je zábavný tím, že konírnou skutečně býval. Za císařpána, samozřejmě; za Husáka byl šedivě uzavřený. Na Anenském náměstí pak ještě je v provozu bar divadla Na zábradlí, jenž zavírá ve chvíli, kdy už fakt není nikoho, kdo by si dal něco k pití.)

Roh Betlémského náměstí a Liliovy zdobí z obou stran letité podniky. Vpravo je vinárna V zátiší, jež dříve mívala otevřeno do půlnoci, což bylo stěží uvěřitelné; dnes je to podnik s vyhlášenou kuchyní, čemuž odpovídají ceny. Naproti je establishment podstatně lidovějšího charakteru, U Betlémské kaple. Dříve měl otřískané židle, čepoval velkopopovického kozla se zlověstnou malinovou příchutí a zavíral v devět hodin večer; dnes má židle o něco úctyhodnější, ale jinak těžko říct, co vlastně dělá.

Cesta pokračuje odbočkou na Betlémské náměstí, kde funguje plzeňská pivnice, potom jakýsi moderní podnik, jenž na poutači inzeruje mojito; Klub architektů, vinárny U Plebána (funguje ještě vůbec? teď nevím) a U Jelínků. Poslední tři existovaly i za reálného socialismu, jen U Jelínků nebylo nikdy otevřeno, pokud mne paměť neklame.

Dál - no, dál nebylo dlouho nic. Na Perštýně samozřejmě trůnila i tehdy slovutná pivnice U Medvídků (zavírala v deset) a naproti ní cukrárna, jež však nepřežila ani Gorbačova; v Betlémské, Bartolomějské, na Boršově, Konviktské, U Dobřenských a Náprstkově byla shnilá šedivá vrata nebytových prostorů zatlučena prkny, aby někoho nenapadlo vydělávat peníze.

Zato v ulici Karolíny Světlé naopak byly podniky hned tři: vinárna U lazebnice, jeden z těch nemnoha podniků, kde byla v polovině sedmdesátých let k dostání coca-cola, a dvě pivnice: V Koutku tekla z pípy (do devíti večer) desítka Braník a U rotundy v téže době Staropramen téže síly. Koutek a Lazebnice vzaly za své, kdežto U rotundy se zastavil čas. Kdo chce vidět, jak vypadala před čtvrtstoletím čtyřka (becherovka za Kčs 9, pivo za 1,70), může se tam dodnes podívat. Ta hospoda se navíc vyznačovala tím, že že v ní trávil celou pracovní dobu drogista odnaproti; když si někdo potřeboval koupit emajl (byl-li zrova k mání), přišel prostě k rotundě, počkal, až pan drogista dopije, a měl-li štěstí, doprovodil jej přes ulici. Jak mohla taková drogerie prosperovat? Inu, patrně neprosperovala; také tu od toho nebyla.

Mezi místy, kde se nacházely koutek, lazebnice, rotunda a medvídkové, jsou dnes - a tady se mohu trochu plést v počtu - bar, jemuž se neřekne jinak než u kurev, ačkoli zřejmě živnostenský úřad eviduje název jiný; Konvikt, kde dříve vyslýchali Václava Havla; Sherlock Holmes, Ponrepo Club, Al Capone, U ducha, dvě tři kavárničky, jejichž jména mi z mysli vypadla, japonská restaurace, tři pizzerie, afghánská restaurace (výborná a ne drahá - Karolíny Světlé, vřele doporučuji!), kabaret Střelec, restaurace Století, gruzínská restaurace, quasiitalský podnik Don Giovanni, zadní trakt Bellevue, kde mají kance na víně a zároveň fotbálek; ještě jeden či dva relativně nové obrovsky nóóóbl podniky, kam jsem ještě neměl tu čest zavítat (a hned tak mít nebudu, jestli se rychle nestanu šéfem ČEZu), francouzská restaurace chez někdo - snad Michal? - Prokopovy Krásné ztráty, suterénní bar s názvem jako Gadfly nebo Godfather, a kdoví co ještě.

Zdaleka všechno to nejsou podniky uzpůsobené mému vkusu, o kapse nemluvě. Rozhodování, kam můžu nebo nemůžu jít, je složitější než „had nebo zátiší?“ z před dvaceti či pětadvaceti let. Mrzí mne jako kdekoho, že vážím o dvacet kilo víc než tehdy, že nemám čas a energii, které bych mohl věnovat těm současným podnikům stejně bezstarostně tak, jako jsem je věnoval jejich předchůdcům; stýská se mi po přátelích, s nimiž bychom si ten nesnadný úkol navzájem ulehčovali, a vůbec mi není dobře nad tím, že jsem o čtvrtstoletí blíže smrti, aniž bych za tu dobu udělal cokoli byť jen vzdáleně užitečného. Toho všeho mi je líto - ale ale těch prkny zatlučených časů, těch nelituji.

 


Přílohy ke článku

Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.35

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Daniel Deyl