Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

15. 10. 2018
Rubrika: O strojích

President Clinton, dějství třetí

Autor: Daniel Deyl

18.01.2008 15:56

Pokud se během následujících dvanácti měsíců nestane něco nepředvídatelného, právě za rok bude polovina Ameriky slavit a druhá přemýšlet o emigraci. Důvod je jednoduchý: do funkce prezidenta Spojených států bude zvolena první žena v historii, Hillary Rodham Clintonová. A pravděpodobnost, že v následujícím lednu zasedne do Oválné pracovny Bílého domu někdo jiný, se snižuje každým dnem.

V aule Plymouthské státní univerzity v americkém státě New Hampshire stojí hlava na hlavě. Studenti se mačkají, aby viděli na tři ženy sedící u stolu na podiu. Na jedné straně je jejich možná budoucí spolužačka, šestnáctiletá Ashley Beauregardová, a její matka Kim. Naproti nim sedí odbarvená blondýna v tmavém kostýmku a tvrdýma šedomodrýma očima; zdálky by nikdo nehádal, že ji za měsíc čekají šedesáté narozeniny. Právě na ni míří televizní kamery nejčastěji: do Plymouthu se na pár hodin přesunula jedna z nejsledovanějších reklamních firem současných Spojených států, prezidentská kampaň Hillary Clintonové. Zatím jede přesně podle plánu, stejně jako její protagonistka mezi reflektory během naplánované volné diskuse s vybranými voliči.

"Takže vy byste si vzala půjčku na dům, abyste mohla dceři zaplatit univerzitní studium?" ptá se Clintonová nevěřícně matky Beauregardové. "Prodala byste vlastní dům? Tedy, Kim, sama jsem matka - a tohle mne dojalo," obrací se k publiku. "Jako většina matek, dělá i tady Kim všechno pro to, aby pomohla své dceři ke štěstí. A já si myslím, že by poctivá rodina jako ta vaše v takové situaci neměla být." Následuje mohutný potlesk. Dojatá newyorská senátorka se zanedlouho sbírá a odjíždí na další štaci. Cesta do Bílého domu je o zase kousek kratší. Hillary dobře ví, co dělá.

V tuto chvíli to věděla dokonce velmi dobře, do slova a do písmene. Co zůstalo skryto přímým i televizním divákům, vyšťoural redaktor internetové publikace Salon.com
Michael Scherer - že totiž emoce, jež tak přesvědčivě vypovídaly o jejích dobrých úmyslech, byly pečlivě nastudovanou hereckou etudou. Matka Beauregardová z nedalekého města Laconia pracuje pro kampaň Clintonové od chvíle, kdy tamní buňka vznikla, a dcera Ashley tam pomáhá jako dobrovolnice. Hillary jejich příběh nejen znala, nýbrž dokonce měla při celém citovaném "rozhovoru" v ruce kartičku se všemi podrobnostmi. Klamavá reklama? Možná; důležité však je, že kdo měl zapnutou televizi, viděl, co viděl - a je slušná šance, že na Clintonovou už nedá dopustit. Hillary záleží na tom, jak se vede lidem jako jsi ty a já.

Lidí takového smýšlení ve Spojených státech neustále přibývá. Zejména příznivci Demokratické strany, na nichž kvůli zvláštnostem amerického volebního systému záleží v tuto chvíli nejvíce, vypadají, že mají jasno. Podle posledních průzkumů veřejného mínění (viz graf na str. XX) má Clintonová před druhým v pořadí, senátním kolegou Barackem Obamou, solidní náskok 20 - 33 procentních bodů. Pokud o něj nepřijde až do  primárek, v nichž si demokraté na začátku příštího roku zvolí svého kandidáta do boje proti konkurenčnímu republikánovi, bude první ženou, jíž se podařilo v prezidentské volbě dojít tak daleko. Co víc, proti kterémukoli z republikánských soupeřů bude mít Clintonová velice výhodnou pozici. Tak výhodnou, že i britský týdeník The Economist (v předpovědích obvykle umírněný a jinak žádný velký fanda paní Clintonové) považuje její čtyřletou nájemní smlouvu v Bílém domě za takřka hotovou věc. 

Do takového výlučného postavení Hillary dostala kombinace vlastních předností a nedostatků na straně konkurence. Zaprvé, její nejzjevnější výhoda spočívá v zavedené značce. Nejedná se přitom pouze o to, že je v americké politice známou tváří - to může být plus i minus. Ještě důležitější je skutečnost, jakoli na první pohled zcela banální, že slovní spojení "President Clinton" zní americkému uchu zcela přirozeně, zatímco na "President Obama" nebo "President Giuliani" by si museli zvykat. Každý zná poučku o tom, že prezidentem může být jen WASP - (White, Anglo-Saxon, Protestant - běloch, Anglosas, protestant); značnou část druhé podmínky přitom tvoří právě zvuk jména, jež spoluvytváří dojem o tom, zda dotyčný "působí prezidentsky" nebo nikoli. Ještě žádný Italoameričan prezidentem nebyl, o černochovi (jehož příjmení navíc zní podobně jako „Osama“, nejběžnější anglický přepis „Usáma“, a jehož prostřední jméno je ještě k tomu Hussein), ani nemluvě. Tento efekt dává Clintonové před všemi konkurenty nikoli rozhodující, avšak citelnou psychologickou výhodu.

Zavedená politická značka však znamená o mnoho více než jméno. Clintonová má z dob vlády manžela Billa přístup k mocenské a především finanční mašině zcela srovnatelné s tou, jíž před čtyřmi roky disponoval George W. Bush. Dosud vybrala zdaleka nejvíce peněz ze všech kandidátů, což jí umožňuje vést působivější kampaň (viz rámečky na str XX). Zároveň má k ruce sehraný tým lidí, kteří pomáhali ke zvolení Billovi; asi nejznámějším z nich je stratég James Carville (to je ten drsný chlapík, jehož karikatura je rozložena do několika postav v lehce nadneseném, ale trefném filmu Vrtěti psem). Kde se ostatní musejí učit za chodu, je Hillary už šestnáct let jako doma.

Konečně je tu otázka pohlaví. Clintonová má ve srovnání s ostatními demokraty jasně navrch mezi ženami - plných 34 procent uvádí, že je rozhodnuto odevzdat hlas právě jí, zatímco druhého Obamu by stejně jednoznačně volilo pouze 18 procent žen. Když se k tomu přičte, že ženy tvoří 62 procent demokratických příznivců (muži mají podobnou převahu mezi republikány), náskok bývalé první dámy dostává zase o něco konkrétnější podobu.

A to vše ještě dříve, než Clintonové vůbec musela hnout prstem. Když bývalý prezidentský kandidát z roku 1972 - a mezi demokraty stále uznávaná veličina - George McGovern nedávno řekl, že konkurenti Clintonové Barack Obama i John Edwards jsou dobří, "ale v Americe máme jedno dobré pravidlo - dáma má přednost", zjevně mluvil za mnoho voličů své strany.
O nejpádnější argument ve svůj prospěch se však Clintonová zasloužila sama. Jak vyplývá i ze scénky popsané v samém úvodu článku, její kampaň je zcela disciplinovaná a do nejmenšího detailu propracovaná. Není divu: koneckonců to byla v devadesátých letech právě ona, kdo dával řád kampaním impulzivního a mnohdy nepořádného manžela. Hillary je ochotná a schopná objevit se například v ranní talk show všech pěti celoamerických televizních stanic; není druhého kandidáta, který by takové tempo snášel - a zároveň měl k médiím takový přístup.

K tomu je třeba přičíst tři důležité přednosti. Zaprvé, je to výborný přehled o detailech vlastního politického programu. Její dosud nejvážnějším demokratickým konkurentem je právě Barack Obama, jenž před rokem zaujal svým otevřeným a nerasistickým vystupováním; právě on však občas budí dojem, že podrobnosti nechává stranou a je příliš abstraktní. Hillary namísto toho dokáže chrlit čísla o čemkoli, kdykoli si zamanete.

Zadruhé, Clintonová má schopnost učit se z vlastních chyb. Když v letech
1993 a 1994 krutě propadl plán na reformu zdravotnictví, jehož přípravu na Billův prezidentský povel vedla, udělala si ostudu tím, že se jako první dáma otevřeně pustila do politiky. Od té doby, ačkoli její angažovaná povaha musela skřípat zuby, se omezila na tradiční pojetí role první dámy - úsměv sem, charita tam, večeře s manželkou toho a toho potentáta a tak dále. Když byla zvolena do Senátu, bravurně zvládla ošemetnou roli globální celebrity a zároveň nováčka v zákonodárství: stala se jedním z nejpilnějších členů horní komory Kongresu a má na kontě bezprecedentních 49 zákonů, s nimiž jí pomáhali republikáni.

Zatřetí, Clintonové dobře slouží odhad pro míru toho, co voliči ještě dokážou překousnout. Když například jednotlivé státy začaly mezi sebou soutěžit o to, který z nich uspořádá primárky dříve, vyhlásila Clintonová spolu s pěti ostatními demokraty, že "nepovede kampaň a nezúčastní se primárek" v žádném státu, který jejich datum posune před 5. únor 2008 (s výjimkami čtyř států, které jsou tradičními pořadateli prvních hlasování). Když na začátku vyhlásil stát Michigan, že uspořádá primárky právě v té době, 15. ledna, její vážní konkurenti - Obama, Edwards, Joe Biden a Bill Richardson - svůj slib dodrželi, Hillary nikoli. V klidu tak sebere hlasy všech 157 michiganských delegátů (celkem 4323 delegátů bude na letním konventu formálně vybírat kandidáta Demokratické strany, přičemž delegáti jsou de facto povinni odevzdat hlas vítězi primárek ve svém státu).

To je tak zjevné porušení daného slova, jak jen zjevné být může. Protože se však nejedná o nic, co by voliče dvakrát trápilo, nýbrž o víceméně okrajovou technikálii způsobu vedení volebního boje (o němž Američané mnoho iluzí stejně nemají), usoudila Hillary, že jí to projde. Podle všeho vsadila správně: v Michiganu by pro ni hlasovalo 43 procent tamních demokratů.

To vše, spolu s ne zcela pochopitelnou absencí Ala Gorea (viz rámeček na str. XX), z ní dělá jasnou favoritku na demokratickou kandidaturu. Jak si ale povede proti republikánskému protivníkovi? I tady má Clintonová jemnou psychologickou výhodu. Zaprvé, stejně jako George W. Bush před čtyřmi lety na její demokratické kolegy, i ona působí na své odpůrce jako injekce vztekliny. To se nemusí vyplatit. Před čtyřmi lety útočil demokrat John Kerry na Bushe po několika liniích: tvrdil, že prezident je a) nebezpečný ultrakonzervativní ideolog, b) že je totálně neschopný, c) že je v ochromujícím vleku vlastních i stranických obchodních zájmů. Každá z těchto linií mohla sama o sobě být zničující, jejich kombinace však byla nepřesvědčivá a Kerry prohrál. Můžete věrohodně tvrdit, že někdo je zločinec, nekňuba, nebo ďáblův spojenec; ale těžko vysvětlíte, že někdo je to všechno najednou. Podobně Hillary může být poměrně snadno vykreslena v nelichotivých barvách, na což ještě přijde řeč, ale jen stěží ve všech současně. To je past, do které může republikánský soupeř snadno spadnout.

Pokud je dosavadní průběh kampaně dobrým vodítkem, republikáni skutečně dělají všechno pro to, aby do ní skutečně spadli. Každý z nich se do Hillary opírá: "Neudržíme Hillary Clintonovou mimo Bílý dům tím, že se budeme chovat jako ona,“ prohlásil jeden z účastníků nedávné televizní debaty republikánských uchazečů, Mitt Romney. „Ohledně potratů a kontroly prodeje zbraní souhlasí starosta Giuliani do puntíku s Hillary Clintonovou,“ nechal se varovně slyšet další z nich, Fred Thompson. Své si odvedl i Giuliani (dosavadní republikánský lídr, viz rámeček na str. XX): „Hillary má sopustu nápadů a Amerika si je nemůže dovolit.“ Přišla řada na Johna McCaina: „Senátorka Clintonová chtěla utratit milion dolarů na Muzeum koncertu ve Woodstocku. O tom by žádný americký prezident neměl nikdy ani uvažovat.“ A tak dále. V jedné z republikánských debat se jméno Hillary začalo objevovat tak často, až to musel moderátor uchazečům vytknout: „Všichni se tady hrozně chcete utkat s Hillary Clintonovou, a přiom každý z vás – opakuji, jeden každý z vás – by s ní dnes podle průzkumů prohrál.“ A to byl moderátor televize Fox News, jež je sama konzervativní až po uši.

Paradoxně právě republikánské démonizování Hillary pomohlo: tím, že na ni v období před primárkami soustředili konzervativci desetinásobek pozornosti než na její demokratické konkurenty dohromady, její pozice dostala automaticky auru výlučnosti. To může být pro republikánského oponenta Clintonové medvědí služba. Na jedné straně má Hillary ze všech seriozních uchazečů o prezidentství nejhorší „negativní rating“, když plná polovina Američanů říká, že by ji nikdy nevolilo. Na straně druhé právě George Bush před čtyřmi lety dokázal, že člověk může být zvolen prezidentem, i když je u značné části voličů silně neoblíben, jen když zároveň dostane k volbám dost svých příznivců. A Hillary jich dost má.

Druhá věc má faktičtější charakter: vyhlídky republikánů krutě poškodila současná administrativa a především způsob, jímž vede - či donedávna vedla - válku v Iráku. Republikáni se tak nemohou opřít o otevřenou podporu Bílého domu - ta by patrně znamenala „polibek smrti“ podle úvahy, že koho Bush podpoří, bude vypadat stejně špatný jako on. A pokud se politicky hluboce rozdělení Američané na něčem shodnou, je to právě odpor Bushovi a jeho vládě. Pouze 28 procent Američanů je s ním spokojeno; pro srovnání, stejně mizerně si vedl pouze Herbert Hoover za Velké krize v 30. letech. Ani Richard Nixon neměl v průběhu aféry Watergate nižší důvěru.

Každý republikánský kandidát si Bushovo dědictví v očích veřejnosti ponese, a čím vlažněji se od něho bude distancovat, tím hůře pro něho. Například Rudy Giuliani – zjevně ve snaze nepopudit mocné nejkonzervativnější křídlo Republikánské strany, které již tak zvedá obočí například nad Rudyho liberálním postojem k potratům – iráckou válku prakticky nekritizuje. Co se případného útoku na Írán týče, je dokonce jestřábštější než celá administrativa dohromady. V konečném souboji s demokratem, ať je jím kdokoli, mu to může ublížit.

Nic z toho však samozřejmě neznamená, že by Hillary byla nezranitelná. V roce 2003 touto dobou vypadal Howard Dean jako prakticky jistý kandidát Demokratické strany – a nakonec primárky ani nedokončil. Takovým zvratům nahrává zapeklitý volební systém. Z historických důvodů, jež dnes působí trochu absurdně, má na celkový výsledek primárek disproporčně silný vliv názor dvou malých a navíc ne moc reprezantativních skupin voličů ve státech Iowa a New Hampshire, jež tradičně hlasují první. S tím, kdo uspěje byť v jednom z nich, je najednou třeba počítat, byť by do té doby byl trpaslíkem. Shodou okolností v Iowě a New Hampshiru mají lidé sklon nepřát favoritům; právě tam skončily na začátku roku 2004 zkaženým televizním vystoupením Deanovy naděje.


Outsideři na demokratické straně (a těmi už jsou ve srovnání s Hillary všichni) proto k Iowě vzhlížejí jako k poslední možné šanci na průlom. Nenechají-li o sobě pořádně vědět tady, cena jejich akcií začne rychle klesat. „Jestli nevyhraje v Iowě, může si o všem dalším nechat jen zdát,“ vyklouzlo nedávno před reportérem internetového časopisu Slate.com z úst Michelle Obamové realisticky temné hodnocení prezidentských vyhlídek jejího manžela Baracka.

Vážnější problémy by Clintonové mohlo nadělat, kdyby se někomu z jejích oponentů podařilo v myslích Američanů obnovit – či posílit – její obraz jako bezohledné kariéristky bez špetky lidskosti, jak si ji mnoho lidí pamatuje z počátku Billova vládnutí. Výrazněji jí pomohla až aféra Lewinská, během níž s ní Američané začali soucítit jako s podváděnou manželkou. V tom je největší rozdíl mezi Hillary a jejím mužem: zatímco on je v kterémkoli omamžiku schopen působit dojmem, že skutečně „cítí vaši bolest“ (jak praví jeden jeho slavný výrok z první prezidentské kampaně), ona dokáže přednést Prohlášení nezávislosti stejně dramaticky, jako by jiný četl telefonní seznam.

Sama si toho je dobře vědoma, z čehož také plynou ukázky prefabrikované spontánnosti, jako když Hillary propuká během rozhovorů s voliči ve strojený smích a na jednom setkání  dokonce zpívala (po poslechu záznamu dotyčného audiozážitku se její kampaň rozhodla tento kousek neopakovat).

Přesto není pochyb, že tým Bill-Hillary dokáže hrát pořádně tvrdě. Časopis CQ na své zářijové vydání připravoval nelichotivý článek o Clintonové, jenž měl popisovat, jak jsou členové jejího volebního týmu vzájemně rozhádaní. Z tábora Clintonových však přišlo ultimátum: pokud text otisknete, nedostanete slibovaný veliký rozhovor s Billem, jenž má vyjít v prosinci. Berte, nebo ne. Šéfredaktor CQ Jim Nelson se podvolil, Hillary zůstala bez poskvrnky.

Jindy zase vyšlo na světlo, že k řízenému úniku informací používá internetovou publikaci The Drudge Report; její boss, Matt Drudge, přitom byl tím, kdo poprvé pustil do světa Billovu aféru s Monikou Lewinskou. Jenže jeho stránka má denně miliony návštěvníků, takže se výborně hodí, je-li třeba únik přesně načasovat. Své o tom ví Obama, jenž měl v říjnu vydat příznivou zprávu o zisku v preferencích v Iowě. Hillary načasovala svou zprávu o rekordním finančním zisku o dvacet minut dříve - a dominovala večerním televizním zprávám.

Drudge není jediný, kdo s Hillary udržuje nečekaně dobré vztahy. Bylo řečeno, že konzervativci nemohou Hillary vystát. Kromě toho však mnozí z nich jsou zároveň realisty. Dobře je to vidět na směru, jímž se vydaly jejich peněženky. Finančník James Gould, jenž před čtyřmi lety vybral pro Bushe nezanedbatelných 3,4 milionu dolarů, už ohlásil, že podpoří Hillary. Stejně se zachovali John Mack, boss finančnické společnosti Morgan Stanley, a James Robinson III., bývalý šéf American firmy Express.

Realistické kroky přicházejí - pro někoho snad trochu nečekaně - i ze strany Bushovy administrativy. Ministr obrany Robert Gates jmenoval šéfem Rady obranné politiky (jímž kdysi byl superneokonzervativec Richard Perle) Johna Hamreho a ministr financí Henry Paulson zase jmenoval svým poradcem Erika Mindicha; oba jsou demokrati s úzkými vazbami na Clintonovy. Jejich jmenování má zjevně usnadnit přechod úřadů z jedné administrativy do druhé.


Vzájemné propojení obou křídel amerického politického establishmentu však může mít i jinou podobu, o čemž vypovídá situace kolem aféry Blackwater. Stejnojmenná společnost (oficiálně soukromá vojenská organizace, fakticky spolek žoldnéřů) získala kontrakt od ministerstva zahraničí, aby v Iráku hlídala americké civilisty. Není to kontrakt ledajaký: za rok a půl společnosti vynesl 473 milionů dolarů. Okolnosti, za nichž jej Blackwater získal, jsou napovídající. Byl podepsán několik měsíců poté, co se místopředsedou představenstva splečnosi stal muž jménem Cofer Black. Komu to jméno připadá povědomé, ma pravdu: Black přišel z ministerstva zahraničí, kde v době irácké invaze zajišťoval kontakt s CIA.

Blackwater však má v Iráku průšvih. Jeho zaměstnanci se dostali do celkem 195 incidentů, při nichž se střílelo, až letos v září údajně bezdůvodně pozabíjeli 17 iráckých civilistů. O drsné firmě se následně v USA začalo mluvit nepěkným tónem, pročež její vedení - včetně Cofera Blacka - požádalo o pomoc obří vlivovou agenturu Burson-Marsteller. Na tom by nemuselo být mnoho divného, nebýt skutečnosti, že šéfem BM je jistý Mark Penn - týž Mark Penn, jenž je hlavním stratégem kampaně Clintonové. Pokud má někdo pocit, že v americké politice platí pořekadlo "ruka ruku myje", toto propojení jej takového podezření zbaví jen stěží.

Vztahy firmy Burson-Marsteller a politické mašiny manželů Clintonových jsou vůbec mimořádně čilé. Letos například u Clintona lobbovala Rozvojová banka Latinské Ameriky (de facto vlády třinácti zemí, které jsou akcionáři banky), aby se přimluvil za prosazení zákona liberalizujího obchod s USA. Clinton se přimluvil. Banka využívala PR služeb firmy Burson-Marsteller; cena byla 800 tisíc dolarů. Stejně tak Clinton ltos v březnu zavolal během cesty po Jižní Americe několika kongresmanům, aby podpořii schválení zákona o dvoustranném ujednání volného obchodu s Kolumbií (demokrati jej zdržovali natruc Bushovi - kolumbijský prezident Álvaro Uribe je jeho největším jihoamerickým spojencem). Vzápětí podepsala kolumbijská ambasáda ve Washingtonu smlouvu na 300 000 dolarů  s - hádejte - Burson-Marsteller.

Podobně Hillary podpořila rezoluci, jež měla prohlásit tureckou genocidu Arménů z roku 1915 za genocidu. To se ovšem nelíbilo Turkům (jež si Američané nemohou rozházet kvůli situaci v Iráku). Když osm bývalých ministrů zahraničí sepsalo dopis, v němž Kongres žádali, aby z diplomatických důvodů rezoluci stáhli, většina členů obou komor od ní ustoupila. Nejprominentnějším politikem, který stanovisko nezměnil, byla Clintonová. Snad ani není třeba dodávat, že arménská vláda zaplatila půl milionu dolarů za PR služby firmy Burson-Marsteller.

Co tedy můžeme čekat od prezidentky Clintonové? Její obratnost při získávání peněz do jisté míry ospravedlňuje povzdech Johna Edwardse, že "vyměníme bandu korporátních republikánů za bandu korporátních demokratů". Stejně zklamaní budou ti, kteří čekají radikální odklon od Bushovy zahraniční politiky. Jejími nejdůležitějšími položkami jsou bezesporu Irák, Írán a Izrael - a ve všech třech je Clintonová Bushovi podstatně blíž, než by mnoho demokratických voličů rádo vidělo.

Co se Iráku týče, Hillary se nikdy nedistancovala od svého hlasu, jímž v roce 2003 pomohla schválit invazi; to ji odlišuje od Obamy, Edwardse i případně Gorea. Stejně tak odmítla slíbit, že z Iráku stáhne během prvního prezidentského období veškeré americké vojáky. (Skutečnost, že si to může dovolit i před primárkami, ukazuje na její velké sebevědomí.) Ohledně Íránu je to podobné: v říjnu hlasovala pro to, aby USA oficiálně považovaly teheránské Republikánské gardy za teroristickou organizaci. Mnozí v tom vidí předehru ke stupňování tlaku na Írán, jenž může vyvrcholit i vojenským úderem (jakkoli jeho pravděpodobnost není vysoká).

Stejně tak patří Clintonová v senátu k jednoznačným spojencům Izraele. Pokud tyto tři příklady mohou poskytovat nějaké vodítko, je například pravěpodobné, že by její administrativa neustoupila od záměru vybudovat protiraketový štít, jehož součástí má být i radarová stanice v Česku.

Na druhé straně by její zvolení znamenalo posun doleva v domácí politice. Hillary by patrně například odmítla prodloužit platnost Bushových razantních daňových škrtů a snažila by se prosadit "socialističtější" systém financování zdravotnictví - ve hře je především možnost zavedení povinného zdravotního pojištění. I další kroky jsou nasnadě, jako jsou větší vstřícnost k genetickému výzkumu nebo jmenování liberálních soudců.

Ať už však budou jednotlivé kroky prezidentky Clintonové jakékoli, lze spolehlivě očekávat, že v jednom bodě bude její působení v Bílém domě s Bushovou vládou výrazně kontrastovat (a naopak bude ozvěnou osmi let vlády jejího manžela): měla by jím být ideologická pružnost, za niž jedni Billa chválili a  druzí v ní spatřovali projev bezpáteřnosti. Renomovaný konzervativní komentátor Charles Krauthammer, jenž si na Hillary nijak dvakrát nepotrpí, v tom spatřuje plus: "  Jejím hlavním principem je dokonalá absence principů. Je tedy docela možné, že právě Hillary často udělá - byť z důvodů sebestředných a sobeckých - to správné rozhodnutí." Američané, konzervativci či liberálové, si jistě přejí, aby měl pravdu.

 ---------- 

Tento článek byl původně určen do tištěného vydání Týdne, ale nějak se nechtěl vejít, poniváč bylo třeba psát o zahradnících a o tetách. A protože od té doby už uplynulo čtvrt roku, žádá Deylí Telegraf laskavé čtenáře (sic!), aby prominuli jeho jistou leklost. Článku, ne Telegrafu.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.09

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Daniel Deyl