Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

19. 4. 2018
Rubrika: O jídle a pití

O městu bez duše...

Autor: Daniel Deyl

18.07.2008 01:46

Když se v roce 1990 začalo smět cestovat, jedna z prvních cest směrem na Západ mě zavedla do Benátek. Ne že by mne to tam táhlo nějak podstatně silněji než jinam, ale projížděl tamtudy ten laskavý člověk, jenž mne vzal stopem. Když jsem s pak přihlouple otevřenou pusou zíral na kanály, gondoly, holuby, svaté Marky a všechny ty zábavné věci, co v Benátkách jsou, vybavila se mi pasáž z Čapkových Italských listů. Nemám ji teď při ruce, ale zní zhruba tak, že to město je moc neoprávněně načančané, že všechno je tam dovezené a vykšeftované, že, mohu-li si takovou formulaci dovolit, nemá vlastní duši. Čapek to jistě napsal elegantněji, ale smysl je zhruba tentýž. Nerozuměl jsem mu; přišlo mi to jako příliš příkrý odsudek na tu všechnu krásu.

Fast-forward to 2008. Červenec obzvlášť nevyvedeného typu jako ten letošní má spoustu výhod; jednou z nich je, že můžete vzít malou dcerku na Barrandov, což by vás při běžných teplotách ani nenapadlo. I stalo se někdy minulý týden: slíbili jsme si, že půjdeme někam k vodě, což nebylo těžké splnit. Shůry padalo vody až až. To ale nebylo docela ono, takže jsme se vydali na Barrandov do té věci, pro niž se vžil výraz aquapark.

Nevím, jestli jste měli tu možnost to zažít, ale to slovo má nad dětmi neuvěřitelnou moc; řekněte, že se jdete koupat, k vodě, do bazénu, na koupaliště či plovárnu, a děcko zareaguje normálně. Vyslovte „aquapark“ a během dvou vteřin vás pištící ratolest převlečená do plavek drží za nohu a nepustí, dokud se skutečně nevydáte.

Cesta ze staroměstské základny Deylího Telegrafu do barrandovského vodního zařízení vede tramvají číslo 12 z Malostranského náměstí. I stojí blogger s malým růžovým kotětem na zastávce, prší mu na hlavu a kouká trochu bezmyšlenkovitě kolem. Mimo jiné na Malostranskou kavárnu, nebo lépe řečeno do míst, kde kdysi Malostranská kavárna stávala. „Starbucks Coffee“, stojí tam napsáno teď.

Tady je třeba jemné vsuvky. Najdete v Česku málo lidí, kteří by byli většími fanoušky Starbucks než Deylí Telegraf. Ten americký řetězec je úplně vzorný kapitalista: stará se o to, aby především dělal dobré kafe (ač před skoro čtyřiceti lety začal v Seattlu jako prodejce zrn), což se mu daří, mohu-li posoudit, měrou vrchovatou. Lepší kávu za rozumnou cenu v Americe nenajdete a dokonce i v Evropě bude mít konkurence spíš málo. Navíc se ti lidé starají, aby ty krámky vypadaly hezky, aby měly vlastní kischt, když dovolíte.

Zkrátka, dobré kafe v kultivovaném prostředí - co už chcete víc? Starbucks sice právě v těchto dnech zavírá za mořem 600 podniků, ale pořád mu jich po světě zbyde dvanáct tisíc. Jsem přesvědčen o tom, že ve zcela drtivé většině je prima, že ty podniky jsou. Co se Česka týče, je těžké si představit, který prostor by přeměnou na prodejnu Starbucks nezískal.

Jedním z těch mála je Malostranská kavárna. DT nemá ponětí, proč ten podnik léta nefungoval. Je možné, že majitel nasadil absurdně vysoký nájem; je možné, že bylo třeba dům nějak přestavět a opravit a že na to nikdo kromě Starbucks neměl peníze. (To všechno by bylo třeba zjistit, kdyby tohle nebyl blog, nýbrž článek do novin; inu, zaplaťpánbu za blog.) Nebo je možné kdejaké jiné vysvětlení, ale čistý výsledek je absurdní. Otevřít Starbucks na místě Malostranské kavárny je stejné, jako by by se katolická církev rozhodla postavit si nový, moderní chrám, a zvolila si k tomu účelu místo, na němž dnes stojí svatovítská katedrála.

Uvnitř to podle toho vypadá. Sedí se na takových válcích fialových a oranžových, které nemají opěradlo ani plochu, na kterou by se dalo odložit kafe a působí dojmem, že jsou mistrně zkonstruovány právě tak, aby na nich člověk dlouho nevydržel a zase táhl, ať už se mu chce nebo ne. Kdyby tahle vymoženost nahradila, namátkou, sousední parlament (ale koneckonců téměř cokoliv), byla by to jistě změna k lepšímu; takhle není.

Ekonom-amatér (to je divná disciplína, uznávám) si řekne, že někde něco nefunguje. Jde samozřejmě o to, aby podnik přes kafe prosperoval stejně jako kterýkoli jiný, ne o to, aby se líbil zrovna mně. Tady ale zaběhnutá firma otevřela podnik v tradičním prostředí, aniž by toho prostředí jakkoli využila; chová se, jako by jej otevřela na zelené louce. Znamená to, že nestálo za to zachovat cokoli z místní tradice. Jinými slovy, žádné zkušenosti tradiční kavárny se nepodařilo předat podniku modernějšímu. To nezní dobře; pokud se pamatuji, je právě schopnost předávat zkušenosti z jedné generace na druhou, ať už se mluví o lidech nebo kavárnách, do nichž ti lidé chodí, je známkou úspěšné kultury.

Toto nechce být staromilecký argument. DT chápe, že některé věci, jež byly prima před sto lety, už dneska prostě fungovat nemohou. Vím o Schumpeterově tvořivém ničení. Ale kavárny jako Slavia, Louvre nebo ta v Obecním domě však jsou i dnes živé a zdravé; Starbucks v Malostranské prostě nerozumím.

Dvanáctka dojela na Barrandov, malá telegrafistka (bytost, u níž čekáte, že jí každou chvíli narostou plovací blány, jak moc je ve vodě doma) v těch různých legračnostech typu umělého vlnobití kvičela jako podsvinče, a výlet byl právě tak správně idylický, jak o prázdninách být má.

Po cestě zpátky jsme se zastavili v barrandovské restauraci U Wericha. Úplně prima restaurace, tematická dost na to, aby to potěšilo člověka V+W znalého, ale neotravovalo ty ostatní. Obsluha byla milá, rychlá a pozorná; interiér funkční a jednoduchý, ale nijak studený (kde se vám stane, že čalounění na židlích ladí s podlahou, aniž byste si připadali jako v uniformě?), jídlo výborné a ceny na Prahu velmi solidní.

Kromě toho tam stojí parádní křídlo, ne jen tak pro parádu, ale fungující a naladěné. Daly by se odtamtud dělat koncerty pro půl Prahy, kdyby na to přišlo, jak se ten zvuk nesl, když si jej váš blogger nejistě vyzkoušel. (Co tomu říkají místní, už raději nevím.)

Jedním z důvodů, proč to znělo tak nahlas, byla skutečnost, že jsme tam s vodní telegrafistkou jr. byli - v době oběda - sami. Prý tam ten podnik stojí už půl roku, ale lidé se tam zatím moc chodit nenaučili. Tomu rozumím ještě méně než Starbucks v Malostranské kavárně. Nevypadalo to, že by konkurence v místě byla nějak zvlášť silná (nebo vůbec nějaká, když jsme u toho).

A právě na zpáteční cestě dvanáctkou se mi znovu vybavilo, co psal Čapek o Benátkách a o duši. Možná žiju ve městě, jež znovuzískalo ztracenou prosperitu za cenu příliš vysokou. Nebo je také možné, že zkrátka melu nesmysly. Ale to už asi víte.

 




Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.72

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

Daniel Deyl