Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

23. 1. 2018
Rubrika: O filmu

Rolling Báthory. Proč to?

Autor: Daniel Deyl

22.08.2008 00:05

Když už Deylí Telegraf fušuje do řemesla ekonomům, politologům a lingvistům, proč by měla zrovna filmová kritika zůstat stranou, že ano?

Naopak pro fušeřinu tohoto typu mluví skutečnost, že jsem po monoha letech byl dvakrát za týden v kině - nebo, jak hezky píše pan Víšek, v biografu. Naposledy si dokážu vybavit, že to bylo před sedmnácti lety v New Yorku, kde jsem byl dokonce na dvou filmech během jediněho dne, protože strašně pršelo a kino bylo nejlevnějším způsobem, jak to normálně přežít. (Ovšem jen zdánlivě, protože ten druhý film byla komedie Kindergarten Cop s Arnoldem Schwarzeneggerem; dnes, jsa již poučen, bych dal přednost oboustrannému zápalu plic. A z plna hrdla děkuji Arniemu, že se dal na politiku.)

Ono je to podivné; za bolševika bylo v Praze snad sto - nebo jistě aspoň padesát, co já vím - biografů, ale skoro žádná svoboda; výsledkem bylo, že se dalo, měl-li člověk štěstí, jít každý týden tak na jeden rozumný film. Dneska je svobody dost, kin jedenadvacet a výsledek je zhruba tentýž. S tou výjimkou, že dneska mám na filmy míň času, což asi má co dělat víc s pokročilejším věkem než s čím jiným. (Já vím, svinutec si teď zas vzpomene, že opěvuju staré zlaté časy, ale to je jenom svinutcovou povahou, věřte mi.)

Nicméně k těm dvěma filmům. První z nich je Shine A Light Martina Scorseseho a je o Rolling Stones. Na ten jsem čekal docela s mrazením, poniváč mám moc rád Scorseseho a ještě raději Stones. A navíc (nedá mi to, abych se nepochlubil) se koncert, jehož záznam tvoří většinu filmu, koná v Beacon Theater na rohu Amsterdam Avenue a 72. ulice, kde jsem Richardse viděl v roce 1992 na předposledním koncertu jeho posledního turné s Expensive Winos. (Úplná paráda, lidi.)

Co se Scorseseho týče, i kdyby točil jenom o muzice, pořád by to bylo výtečné. No Direction Home o Dylanovi a Last Waltz s Bandem jsou kousky, které mi nejen nechaly dost dlouho volně viset čelist, nýbrž si taky dodneška pamatuju, proč že visela. A má sklon viset pokaždé, když si na ty filmy vzpomenu, takže až mne potkáte na ulici s obzvlášť tupým pohledem a doširoka rozevřeným cigaretovým otvorem v hlavě, víte, že nečumím po holkách, nýbrž že moje mysl se oddává přemítání o umění. Nebo že to by tak aspoň mohlo být.

Takže jsem se vyloženě těšil, až mi nějaký záběr poodhalí, jak to funguje mezi Mickem a Keithem, co že si vlastně ti lidé o své muzice myslí, a tak dále. Prostě na ty věci, které člověk čeká od filmu, co ho natočil Scorsese a ne já na mobilním telefonu (kromě toho, že to druhé se nesmí - like fucking what?!, řekl by Mr Richards).

Jenže toho bylo po čertech málo. Viděl jsem se Stones několik koncertních filmů, namátkou Gimme Shelter, Let's Spend a Night Together a pak takový ten jeden z první filmů ve formátu IMAX (je to formát? nekecám? ale víte, co myslím), co už nevím, jak se jmenoval; a nějak mi všechny přišly v tom ohledu zábavnější. A daleko nejvíc se člověk dozvěděl z filmu Hail! Hail! Rock'n'Roll  s Chuckem Berrym a Richardsem.

Jako nepokrytému fanouškovi Stones (a tady vidíte, proč nemám fušovat do filmových kritik) se mi špatně odlišuje, jestli mne mírně zklamal film, nebo muzika - pokud to tedy odlišit lze. Jsem si docela jist, že Jagger by nikdy nepustil ven něco, co by nesplňovalo jeho představu o tom, co je bezvadné; takže asi film nelze brát jako dokument o tom že Stones už nejsou to, co bývali (to by byla jiná debata, prosím).

Znalci Richardsovy kytary určitě potvrdí, že drobné změny v aranžích starých kousků tady k vidění a slyšení byly; například o původně Keithovy riffy ve Start Me Up a Brown Sugar - možná i jinde, ale toho jsem si nevšiml - se dělili oba kytaristé, což je novum. A kdo zná Richardsovu kapelu z přelomu 80. a 90. let Expensive Winos, ví, že ten zvláštní zvuk bicích (pro ty, které takové věci baví: že Charlie hraje celou písničku osminky na kotel namísto klasicky na hi-hatku) pochází právě od nich; slyšet to bylo zase ve Start Me Up, Brown Sugar, Satisfaction a snad Tumbling Dice, i když tou poslední si nejsem jist.)

Mně se ten nový kabát líbil míň, ale není to tak vždycky; třeba Sympathy for the Devil hráli tak jako v posledních letech, to jest docela jinak než dřív, a myslím, že to tomu moc sluší. (Však taky když Jagger zpívá „please allow me to introduce myself, I'm a man of wealth and taste/I've been around for many long years, stole many a man's soul and faith“, je to uvěřitelné stejně dobře jako před čtyřiceti lety, na rozdíl od právě takové Satisfaction).

Myslím, že to není tím, že člověk tu muziku už za ta léta zná natolik dobře, že už ho nic moc nepřekvapí. Třeba As Tears Go By jsem snad živě nikdy neviděl ani neslyšel - ovšem, budiž pravdě průchod dán, můj život byl stejně úplný. Nebo Shattered; Jagger má tu písničku z nějakých důvodů rád a váží si jí; inu, dobře. Já si myslím, že to je přesná ukázka toho, co se stane, když Jaggera nehlídá Richards, a že je setsakra dobře, když ho hlídá, ale to je můj problém.

Jinak to všechno, co může diváka-nováčka doběhnout, tedy perfektní zvuk, tradičně parádní výkon kapely, Jaggerova neuvěřitelná kondice, postava, xicht (nezlobte se, ale jen tak obyčejně „obličej“ se tomu říkat nedá) a pěvecké manýry (zajímalo by mne, kolik z toho se dotáčelo ex post); parádně skromná scéna, která dá vyniknout muzice; Keithova gesta, špičkování s Woodym, trsátka, cigarety (jaktože mohl v New Yorku v roce 2006 kouřit na podiu, he?); to všechno už člověk čeká. A s prominutím, kdo o Stones dosud nezavadil, asi na ten film vůbec nepůjde. A kdyby přesto šel, nebude mít podle mne o mnoho důvodů navíc sáhnout po otcově cédéčku nebo pradědečkově vinylu a pustit si Jumpin' Jack Flash.

Ale jak to píšu, vidím, že možná kecám. Jednak tam skvělé momenty byly, počínaje filmařským shonem na začátku a konci přes vtipně prostříhané rozhovory z minulosti až po dva tři koncertní momenty. Zaprvé, You Got the Silver odvedl Keith tak, že bylo vidět, že by i jindy klidně zpívat mohl, kdyby chtěl, a že když sotva sípe, spíš se kašpaří.

Zadruhé, ten záběr, na němž proti černočernému pozadí odplivuje ostře nasvícenou cigaretu, se ještě může stát klasikou. A co mne osobně zajímá nejvíc, tedy vztah těch dvou největších kašparů, tam byl dvakrát: jednou při zlé countryparodii Faraway Eyes začal Keith zpívat refrén, až se Mick otočil, co že se to děje; a pak se tomu začal regulérně smát. Což je asi to jediné, co se s tou písničkou dá udělat, aby si člověk nepřipadal jako cvok, když už ji jednou hraje dospělým lidem a ještě za to bere peníze. A pak tam byl ten moment, kdy se M+K objali, na vteřinu a podle všeho dost studeně; jestli to něco znamená, nedokážu posoudit.

Takže, když to tak vidím, ten film možná nebyl taková pecka, jak jsem si předem myslel, ale rozhodně na něj musím jít ještě jednou. A vy běžte taky. Třeba to bylo poslední turné Stones a třeba právě za tu dokumentární "suchost" budeme jednou Scorsesemu děkovat.

Rozhodně spíš na něj než na Báthory. Ten film po půl roce, nebo jak dlouho se promítá, dorazil do Karlových Varů, tak proto. Tam jsem to měl přesně obráceně: o čachtické paní nevím dohromady skoro nic (doteď mi není jasné, jestli se skutečně mohla potkat s Caravaggiem) kromě toho, že se jí nedávno zastal jistý László Nagy a že se za film o ní utratilo 200 nebo 300 milionů korun.

V podstatě o něm píšu jenom proto, abych se pochlubil vědomostí narychlo získanou z Wikipedie, že totiž právě dneska (dneska 21. srpna, ne dneska, co na tyhle písmenka brejlíte do monitoru) je to přesně - počkejte, 400 let bez šesti - třeba 394 let, co paní hraběnka umřela, nebo spíš, co ji našli mrtvou.

Určitě je na tom filmu ještě něco dalšího zajímavého. Například Anna Friel, která vypadá - tedy v tom filmu měla pár takových momentů - přesně jako jistá Allison z Michiganu, již jsem před tisíci lety potkal u Karlova mostu, než zmizela někde v lesích u Velkých jezer nebo v moři absintu v Polsku nebo kde je jí konec. A na světě je málo děvčat, hereček čili nic, jimž by nepomohlo vypadat aspoň na chvilku jako Allison. (Ano, trošku rozumím argumentu, že moje úchylky nemají s kvalitou filmu co do činění.)

Nebo Karel Roden, který asi hraje zlosyna dobře; alespoň to říká moje manželka, takže - berte nebo ne. K čemu tam je věc jménem Mádl, co hraje a proč, to mi není jasné, stejně jako proč Bolek Polívka jezdí na motorových kolečkových bruslyžích a několik dalších kousků.

Především nechápu, proč to muselo stát takových peněz. Ne že by to samo o sobě bylo nějak nemravné, ale k čemu? Pokud tomu rozumím správně, nejdražší na tom všem musely být kostýmy, interiéry a vůbec ty dobové věci (nedokážu posoudit, jak věrné, a nepřipadá mi to zase tam moc důležité) v takovém množství, plus herecké honoráře. Vyjma té poslední položky, což byly zřejmě dobře vynaložené peníze, mi to přijde jako nesmysl.

Ten film působí jako Lazebník sibiřský: jak si Rus myslí, že si Američan myslí, že vypadalo carské Rusko. Chápu nutnost prodat film venku, ale ty nejdražší scény jsou přesně ty, které kdyby chyběly, bylo by mi lépe. Takhle si ta věc chvíli hraje na pána prstenů či jakou magickou věc, chvíli vypadá jako braveheart, jindy jako nedělní pohádka (lump musí být lump od pohledu, přece); chvíli je naturalistický, chvíli čekáte, že na vás vyběhne Louis de Funès, což je tortura ještě horší než Schwarzenegger. 

 Deylí Telegraf tak měl - při plném vědomí toho, jak pramálo je jeho soud důležitý - nejasný dojem, že Báthory prostě chytá moc zajíců najednou, all things to all people. Ten příběh je skvělý; proč ho krucifagot nešlo nechat vyznít? A proč vlastně -- „Nech už těch řečí a běž si lehnout,“ řekla manželka. Jak jistě sami rádi uznáte, má pravdu.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.3

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Daniel Deyl