Londýn v Praze
05.12.2008 00:01
Když vidíte nablýskanou a do detailu seřízenou filmovou hvězdu, jak vystupuje z pečlivě nalíčené a bezchybně nakadeřené limuzíny, obvykle vidíte právě tolik: kvalitně odvedenou práci na dvou špičkových subjektech, jimž není co vytknout. O mnoho více zahlédnete, když se nachomýtnete k omlácenému chlapíkovi, jenž má karburátor od pohledu ve stavu zhruba stejně zbědovaném jako jeho neoholený favorit.
Stejně tak se toho mnoho nedozvíte na Kurfürstendammu či Knightsbridge, na Times Square nebo Champs-Élysées (či v pražské Pařížské ulici, když jsme u toho); daleko více osobitosti potkáte, když zabloudíte třeba v Libni. Neříkám, že si to člověk pokaždé užívá, to umí být něco docela jiného, ale pokud jde o osobitost, nad Libeň není.
Kombinace světla, tvarů, barev, zvuků, pachů a čeho všeho dalšího dává dohromady to, čemu pak říkáme "Libeň", ačkoli o tom, co všechno tvoří anše vnímání téhož, nemáme než zcela vágní ponětí. Namísto toho domýšlivě soudíme, že to, co jsme zachytili (a často dokonce jenom to, co jsme schopni vyjádřit pojmově) něco říká o podstatě Libně skutečné, objektivní, i kdyby něco takového nakrásně existovalo.
Pokud se vyznáte v architektuře, designu, malířství a příbuzných oborech, můžete o tom, co jste viděli, trousit chytrostě, nejlépe v dámské společnosti. Pokud jste na tom jako Deylí Telegraf, tedy jste-li výtvarnými analfabety, zbývá vám jen vzpomínka podobně nepopsatelná jako je, řekněme, chuť skopového. Poznáte to, když na to narazíte, ale popsat to srozumitelně nesvedete. Tedy alespoň já ne. Zkoušel jsem tuhle jen tak pro bžundu popsat česnek a lidi si mysleli, že mluvím o Čajkovském.
Tedy proč takový zdlouhavý úvod: našel jsem v Praze kus Londýna. Stojí u Apolináře, zhruba v prostoru ohraničeném Albertovem a Karlovem, nahoře magistrálou a dole ulicí Na slupi. Teď nemám na mysli ten turistický Londýn, co je tam katedrála svatého Pavla, parlament, Westminsterské opatství, Big Ben a most prince Alberta; to svedou všude, kde jsou peníze. Myslím spíš třeba na Lambeth, co je na jih od Temže, a ještě jižněji Brixton.
Není to na londýnské poměry nijak zvlášť přívětivá čtvrť; domy tam tak trochu působí, jako by byly sestaveny ze samých zadních stran. Sama budova Apolináře z červených neomítnutých cihel ke srovnání s Británií vyzývá - ačkoli její stavitel Jan Hlávka jezdil okukovat nemocnice v Paříži, Bruselu a Vídni, když tu šestirohou věc někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech 19. století stavěl; ale tahle zjevná podobnost není přesně to ono (takže už tušíte, proč lze při mém vyprávění zaměnit česnek a Čajkovského).
Hodně londýnské je to všechno kolem: dost zašlé, jakoby na půl cestě ke všeobecnému krachu. Lidí najdete v tamních zapadlejších uličkách pomálu a celé to působí jako směs úctyhodnosti a rozpadu. Kdybyste tam potkali Jacka Rozparovače (ano prosím, vím, že ten chlapík působil ve Whitechapelu, pár kilometrů dál po Temži a na severním břehu, ale znáte můj vztah k faktům), nepřijde vám to nijak divné.
Vyloženě čekáte, že přijede červený doubledecker Roadmaster a vezme vás na Streatham Hill. Čehož se nedočkáte; jednak proto, že jste u Apolináře a ne v Brixtonu, a jednak proto, že Evropská unie Roadmastery zakázala, anžto byly příliš málo nepohodlné, do klikatých londýnských ulic příliš praktické a vůbec příliš jaksi nekontinentální, než aby se to jen tak smělo. Považte jenom, takový holubník; dvě patra autobusu nad sebou.
Na druhou stranu, co by rozumný člověk hledal na Streatham Hillu, to taky nevím. Párkrát jsem to jen tak ze špundusu zkoušel (nebo to byl Bexleyheath nebo West Wickham nebo tak?), ale slušnou odpověď neznám. Jenže fakt, který je jen můj a stejně nesdělitelný jako skopové na česneku, je takový, že jsem vždycky v Londýně byl rád a užíval jsem si Leicester Square stejně jako Brixton. Takže jít kolem Apolináře je pro mne taková jemná radost. Co radost, privilegium, řeklo by se, protože tamtudy chodím jinak než všichni normální lidé, kteří nikdy nezabloudili v Brixtonu.
Ne že by někdy prostá vizuální podobnost nefungovala. Zkuste někdy přijet do Karlových Varů a jděte po hlavní turistické zóné (tedy té jedné ulici podél řeky) od Puppu k Thermalu, nechte se lanovkou vyvézt z Divadelního náměstí k Imperialu a pokuste se to sejít zpátky. Ocinete se prokazatelně na pařížském Montmartru. To není nějaký telegrafně psychotický výmysl; to je prostě fakt, jehož objektivnost za chvíli doložím, byť jen nepřímo.
Nemyslím teď ten přední - nebo jak to říct správně - kus Montmartru, co se po něm jde zepředu kolem Moulin Rouge a po náměstí Malířů k Sacré Coeur, nýbrž tu terasovitou cestu z druhé strany, co vypadá jako vinice (nemám ponětí, jestli to vinice skutečně jsou, ale vypadá to tak); někdo říká, že v těch končinách bydlíval Milan Kundera, ale to taky nevím jistě; vede to směrem někam na Boulevard Ney, o ale to už bych vůbec nemohl hádat. Vím ale, že tam je na rozdíl od té přední turistické strany kopce skoro úplný klid, sedí tam psi v oknech a celé to je takové domácké, nebo aspoň ještě před deseti patnácti lety bylo.
A přesně totéž vidíte v tom zmiňovaném kousku Karlových Varů, skoro nefrekventovaném, ačkoli jen desítky metrů vzdáleném od kolonády; je to zábavný efekt. (Teď ten nepřímý důkaz objektivnosti, jo.) Někdo, komu to taky připomínalo Paříž, nazval kavárnu kousek nak kostelem Máří Magdalény (to je ten, co mu desítky let dělal společnost betonový Gagarin na střeše Vřídelní kolonády) právě Montmartre.
Ještě před rokem či dvěma, kdy už podnik nefungoval, tam byl aspoň ten nápis, zcela stylově zašlý. Dnes tam již stojí sytě oranžové monstrum s názvem Adria nebo Ontario nebo Kterýjinýblbost, jenž se píše latinkou jenom z formálních důvodů, protože jinak je celý ruský.
To dobře ilustruje rozdíl mezi Rusem brežněvovského a putinovského typu. Brežněvovec by secesní kavárnu taky zboural a postavil by namísto ní panelák jménem třeba Lebeděvskoje. Naštěstí na to ovšem neměl peníze. Putinovec naproti tomu má peněz plné kýble a zároveň tuší, že být Rus je mezi civilizovanými lidmi trochu postižení; stydí se za to natolik, že svoji pračku peněz nazve Ontario nebo Adria (ale už ne tolik, aby se naučil mluvit potichu do mobilního telefonu, když už jednou je mezi lidmi). Vychytralý bohatý buran není o nic lepší než blbý chudý buran; na druhou stranu tam teď alespoň funguje lázeňský dům. Babo, raď.
Další takový je v Koněvově ulici na pražském Žižkově, když jedete až nad Ohradu směrem na Jarov. I tam už dosáhla globalizace, ale nepoznáte to podle prosklených mrakodrapů, nýbrž podle všeobecného ducha jemně postupující prosperity.
Tadyhle je maličké květinářství; vedle minibutik s dámskými botami (nevejde se tam víc než asi devět párů najednou; i kdyby ta milá paní prodala veškerý sklad dvakrát denně, není mi jasné, jak se ten podnik uživí, ale zaplaťpánbu to asi nějak jde), hospůdka jedna, druhá, devatenáctá; všudypřítomný Vietnamec, který se může ochotou přetrhnout, když si koupíte zelí; holičství, prádelna, sotwarové cosi, videopůjčovna, tohle a támhleto a dohromady to všechno zjevně slouží lidem, kteří tam bydlí, což je oproti pražskému i karlovarskému centru osvěžující.
Když jsem se tamtudy nedávno potloukal, zjistil jsem, že mi to úplně hmatatelně připomíná víkend v newyorském Brooklynu. Snad je to iluze jisté vlídnosti, kterou pociťujeme k místům, o nichž víme, že v nich nepobudeme dost dlouho, abychom na vlastní oči viděli, čím jsou ošklivá. Zmizíme dost brzy, abychom už nezastihli krysy ve sklepě; abychom nenašli výčep, v němž hospodský krade příliš zjevně a není proti němu odvolání; nespatřili důkaz o starostově korupci a vůbec se nestali svědky dalších nepříjemností, o nichž doma dobře víme.
Nebo je to tím, že v Brooklynu jsem přes den byl vždycky jenom o víkendu a měl jsem dost času koukat kolem sebe; nebo ještě něčím jiným, co úplně neumím popsat tak, aby to dávalo smysl (přízrak Telegrafa Česnekoviče Čajkovského je znovu na scéně).
To celé bych však vůbec nepsal, nebýt George Orwella. Dostala se mi do ruky jeho kniha Coming Up for Air, jejíž většinu zabírá částečně autobiografický popis života "před válkou", myšleno před první válkou, ačkoli Orwell to sepsal na prahu války druhé, nehledě k tomu, že na aktivní účst ve té první byl příliš mladý (narodil se 1903).
V životě bych neřekl, že se dá tak dramaticky psát o rybaření. Naučil jsem se kvůli tomu, jak se řekne bělice a mřenka a všechny ty sladkovodní ryby, co ani netuším, jak vypadají. Tedy Orwellův hrdina popisuje (nejprve jsem si chvíli myslel, že trochu zdlouhavě), jak rybaření je jeho největší životní vášní; jak by vždycky dal přednost pětikilovému kapru před jakoukoli (ale rozumíte mi, JAKOUKOLI) ženou; jak jednou v šestnácti letech narazil na skrytý rybník, v němž byly ryby zvíci snad skoro metru, které "patřily" jenom jemu. Píše, jak měl ukutý plán na získání pořádného prutu, na který by se ti obři dali chytit.
A pak píše: Mám dvě přiznání. Zaprvé, nic mě nikdy nebavilo tak jako rybaření. Zadruhé, od šestnácti už jsem nikdy na rybách nebyl. Ne, že bych nechtěl, ale vždycky mi do toho něco přišlo, jak už to tak v životě chodí. Nikdy nemáte čas na nic, co stojí za to dělat. Člověk prostě přestane být součástí jednoho typu života a pak žije jiný; veškeré pokusy o návrat jsou zbytečné, protože ten původní svět ani ten původní člověk už neexistují.
Jak už tak jsem rychle chápající čtenář, došlo mi to, až když jsem stál nad Albertovem s magistrálou za zády a koukal na svůj kousek Londýna, jediný, který zůstal. Sklopýtal jsem po schodech kamsi k botanické zahradě do zbytku svých dnů. Po cestě jsem potkal několik lidí, ale neodvážil jsem se pohlédnout jim do tváře.
Vytisknout
Poslat
