Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

19. 4. 2018
Rubrika: O hudbě

Keith a já

Autor: Daniel Deyl

19.12.2008 04:58

První rok jsem bral kokain jako blázen. Potom jsem se uklidnil a dával si ho jenom, no, vždycky po jídle.

Muzika je jako sex: když začne být lepší o tom psát než se tomu aktivně věnovat, je na čase zamyslet se nad plánem B. Na blogu se však nehraje (tím méně cokoli jiného), nýbrž píše; tak se nedivte.

Keith Richards je od včerejška v důchodu. Tedy byl by, a) pokud by trvale žil v Británii; b) pokud stálo by mu při majetku odhadovaném na něco pod 300 milionů dolarů stálo za to jej pobírat; c) pokud by si vzpomněl, že něco takového existuje. Ani jedno není docela jisté; koneckonců, mluvíme o člověku, jenž už před třiceti lety mluvil o svém těle jako o "chodící laboratoři. Chtěl jsem vidět, co všechno se s ním dá udělat". Šlo leccos, o čemž podává jisté svědectví jeho citát v prvním odstavci.

Podle britského zákona o starobních důchodech má hudební šéf Rolling Stones jako každý jiný Brit po pětašedesátých narozeninách nárok na základní penzijní sazbu 91 liber týdně. O spravení střechy svého jihoanglického panství Redlands za státní peníze však bude moci podle téhož zákona požádat až za pět let. To pro případ, že by nějak nevyšel s těmi zhruba 70 miliony, jež vyinkasoval jen za loňské a letošní turné A Bigger Bang. Ani to se nedá bezpečně vyloučit.

Nebudu urážet čtenáře popisem typu "narodil se v Dartfordu ... nechal si na švýcarské klinice vyměnit veškerou krev ... s Mickem Jaggerem se seznámil ve škole ... nechal si na klinice vyměnit veškerou krev ... maturoval z Chucka Berryho ... nechal si vyměnit veškerou krev ... napsal Satisfaction ... nechal si vyměnit krev ... objevil heroin ... nechal si vyměnit ... udržel se na nohou ... nechal  si ... spadl na hlavu ... nechal .... pirát z Karibiku".

Ani vás nebudu přesvědčovat, proč je KR nejlepším kytaristou všech dob. Kdo to ví taky, předvědčovat nepotřebuje - a tomu, kdo to dodnes nepochopil, článek už nepomůže. Kromě toho to taky třeba není úplně pravda; ale nakonec úplně pravda není skoro nic, co se o něm kdy napsalo. A navíc na tom nesejde, alespoň mně ne. Pokusím se namísto toho sepsat, jak se stalo, že mám toho chlapíka rád. Vám na tom sice třeba taky nesejde, ale mně ano.

Richardsofilem se člověk nerodí, nýbrž se jím postupně stává. Poprvé jsem se s ním setkal z gramofonu (pro iPodisty: to je taková věc, na které si můžete pouštět písničky a ještě se k tomu bavit s ostatními lidmi) a z desky, kterou vydal myslím Jugoton nebo jiná renomovaná firma.

Na jedné straně bylo šest či sedm písniček od Beatles a na druhé pět nebo šest od Rolling Stones. Důvodem, proč ten klenot hudebního průmyslu přebýval u mne, byli Beatles; mezi patnácti a jedenadvaceti jsem málokdy poslouchal něco jiného. Když už jsem pošestatřicáté přehrál Ask Me Why a Twist and Shout, někoho napadlo tu desku otočit.

Jako první hrála Satisfaction; připadalo nám to jako pitomost. Proč ten chlap skoro šeptá, když ta písnička "má bejt jako že nářez"? Odkojeni čistými beatlovskými dvojhlasy jsme se zbytkem kapely strávili několik dalších let dohady nad tím, jestli to ten Jagger myslí vážně, nebo jestli si jenom dělá z všech bezostyšnou legraci. As Tears Go Byyyy-yy-y? Je to blázen nebo ne? (Nevíme to dodnes, ale už jsme se s tou nejistotou každý po svém vyrovnali.)

Pak přišlo několilk drobností. Vyměnili jsme tři bubeníky, džíny za uniformu a zase zpět, a jeden režim úplně blbý za jeden podstatně lepší. Ty důležité věci se začaly dít potom.

Na jaře roku 1990 se rozneslo, že Rolling Stones mají přijet do Prahy. To znamenalo nepředstavitelně  víc, než jak to dneska zní. Zaprvé, do té doby v Praze zahrál v roce 1965 Louis Armstrong a v roce 1978 Johnny Cash; anglicky pak už zpíval jenom kolaborant Dean Reed (jenž si přezdívku východoněmecký Elvis vysloužil stejným právem, jako se trabantům říkalo Walter-Ullbricht-Mercedes). Jinak nejzápadnější kapelou byli Puhdys. Kdo si tuhle partičku ještě dokáže vybavit, ví, o jaké tortuře zde mluvím; kdo má to štěstí a je na to příliš mladý, nechť nechá vést svou představivost termínem Kabát-lite. (Za výše uvedené vulgarismy se čtenářům omlouvám.)

Že by do Prahy mohla přijet jakákoli významnější kapela, bylo v osmdesátých letech neslýchané. A někdo formátu Stones?  Absurdní. Koneckonců, ještě v roce 1988 bylo na spadnutí, že Stones už nebudou hrát vůbec, natož v Praze.

A tehdy došlo k prvnímu bodu telegrafní konverze k richardsofilii. Nevím, jestli za to mohla nějaká marketingová dohoda s Jaggerem či kým, ale v kinech najednou začal běžet koncertní film Let''s Spend the Night Together z amerického turné Stones z roku 1981 a zároveň Hail! Hail! Rock''n''roll! (Jeho zápletka spočívá v tom, že Keith Richards se rozhodl uspořádat Chuckovi Berrymu koncert k šedesátinám, což se nakonec povede, jakkoli to celou dobu vypadá jako nemožná věc.)

Posledně jmenovaný film ukázal Richardse jako chápavého a ohleduplného, byť svérázného chlapíka, jenž ve středních letech (v době natáčení mu bylo přesně tolik jako mně dnes, hrůza pomyslet) dává všanc své dobré jméno - ať už to zrovna u něho znamená cokoliv - a sportovně bere kdejaký ústrk jen pro ten dobrý pocit, že jeho dávný vzor Berry bude mít při narozeninovém večírku za sebou projednou slušnou kapelu. Vypadal jako člověk, který toho má za sebou tolik, že nemusí nikomu nic dokazovat, a zároveň byl v motýlku a saku elegantní, jako by byl odjakživa vikomtem Richardsem of Redlands.

Ten druhý film vyprávěl o někom docela jiném. Richards tam v roztrhaném tričku, pečlivě rozcuchanými vlasy a nalíčenými řasami pobíhal po podiu, zdánlivě nekoordinovaně sebou trhal a vůbec působil dojmem, že jej právě uštkl tanec svatého Víta nejtěžšího stupně. (Ve skutečnosti toho nebylo o moc víc než Jack Daniels, lehké drogy jako kokain a dětské legrace jako kyblíky marihuany.) Kromě toho taky hrál, ale to mi tehdy připadalo téměř vedlejší.

Strašně se mi to líbilo. Řeklo by se, že ten film mi poskytl inspirací pro další hudební vývoj. Pochopil jsem, že správný rock''n''rollový kytarista neudělá na podiu krok bez lahve (jen Danielse jsem v zájmu zachování autenticity vyměnil za becherovku); že na každý dotek pravé ruky se strunami je třeba se pořáááádně rozmáchnout; že bez cigarety v ústech se NIKDY nehraje; že kytara se zásadně neladí, protože to člověku kazí styl; že všechny knoflíky na zesilovači se musejí zalít lepidlem na pozici "zcela vpravo"; a že jedině správný je zpěv, jenž si měřítka čistoty a přesnosti frázování - o barvě nemluvě - udává sám a od nikoho si do toho nenechá kecat.

Zejména mi učarovala Richardsova proslulá  schopnost hrát každý rytmicky důležitý tón o dvacet milisekund později než zbytek kapely. (To jsem si samozřejmě někde přečetl. Jestli vy dokážete poznat dvacet milisekund, já tedy jistě ne. Potvrdí vám to každý, kdo mne kdy slyšel hrát.) Vypracoval jsem se dokonce natolik, že - obvykle to přicházelo ke konci koncertu - jsem byl schopen hrát ne o dvacet, ale pětset či osmset milisekund později než všichni ostatní.

Obvykle jsem hrál z celé kapely nejvýš, většinou nejpomaleji (či nejrychleji, podle toho, kolik becherovky z úřední lahve ubylo) a pokaždé nejhlasitěji; na každém koncertě jsem se úspěšně zbavoval jha osmitónové i jakékoli jiné známé harmonie; byl jsem zkrátka na uměleckém vrcholu. Když jsem se rozhodl odcestovat do USA, zbytek kapely si bůvíproč oddechl.

Za mořem pak přišly další dva body richardsofilního probuzení. Na začátku toho prvního jsem paradoxně naopak usnul. To obvykle tolik nevadí; já však odplul do hlubin spánku tak šikovně, že jsem si podpíral hlavu levou rukou, jejíž zápěstí bylo nepřirozeně stočené dovnitř, jako bych se chtěl prsty dotknout žíly (jakkoli by to byla nelogická ambice).

Takto přeležené zápěstí nebylo následujícího čtvrt roku schopno pohybu vzhůru, pouze do stran. Nebylo tedy možné, abych hrál na kytaru normálně; musel jsem vzít zavděk slidem, bottleneckem, klouzátkem nebo jak tomu kdo říká; zkrátka tím takovým kovovým či skleněným válečkem, co se nasadí na prst levé ruky a děj se vůle Boží.

TECHNICKÁ, AVŠAK NEZBYTNÁ PASÁŽ

Zkuste výše popsaným způsobem hrát na kytaru. Když budete muzikanti mého kalibru, zjistíte zanedlouho, že vás ruší ty tóny, které při normálním ladění vznikají jaksi bezděčně i na těch strunách, jež byste v danou chvíli raději umlčeli.

Pro takové situace je připraveno otevřené ladění, tedy takové, kdy pravou rukou praštíte do prázdných strun a rovnou vám zazní akord, aniž byste museli levou rukou něco mačkat. Když navíc nemáte čím mačkat, je to pro vás dobrá zpráva. I pro mne byla; zejména, když jsem se dočetl, že Richards často hraje v otevřeném G.

Po velkém mentálním úsilí, bolestném počítání a několika sadách zpřetrhaných strun jsem přišel na to, kterou strunu jak povolit nebo přitáhnout, aby to otevřené G vzniklo. A světe div se - najednou to znělo, samo od sebe a bez mého přičinění, jako Richards. Opojen nečekaným úspěchem, začal jsem z nahrávek luštit, co že to ten člověk vlastně hraje. A zjistil jsem, že v jeho hře funguje dokonalá logika, vyjádřitelná jakýmsi paterem:

1) Každou píseň zahraješ v G dur. Když je v jiné tónině, nasadíš na kytaru kapodastr tak, abys hrál jako v G dur. (Písničky v moll může hrát Taylor nebo Woody nebo Jagger nebo kdo the fuck chce.)

2) Nepohneš prsty levé ruky více, než je nezbytně nutné. V ideálním případě nesáhneš levou rukou na kytaru vůbec. Volnou rukou máváš dívenkám, odhazuješ trsátko, zapaluješ cigaretu atd.

3) Pokud už levou rukou hýbat musíš, vyvaruješ se příliš radikálních změn relativní polohy jejích prstů. Hraješ jako král v šachu: na jeden tah maximálně jedno pole - rozuměj maximální posun daným prstem o jeden pražec a jednu strunu.

4) Nezahraješ pravou rukou na víc než na tři struny současně.

5) Přesvědčíš ostatní, že pokud harmonie nevyhovuje tvému naladění, má harmonie smůlu a je třeba ji měnit tak dlouho, až vyhovovat bude. O tom, jestli už vyhovuje, rozhoduješ ty.

To mi samozřejmě učarovalo. Od té doby jsem si zvykl během koncertů (jsou-li jaké) kytaru přelaďovat tam a zpátky. To má tu nezměrnou výhodu, že kapela nemusí cvičit na vystoupení velké množství písniček. Zhruba polovinu času na podiu totiž věnuje čekání, než se alespoň přibližně naladím.

KONEC TECHNICKÉ (avšak nezbytné) PASÁŽE

Třetí konverzní moment nastal v únoru 1992, kdy jsem se dostal na Richardsův koncert. Hrál s kapelou Expensive Winos, s níž si na přelomu 80. a 90. let krátil volné chvíle. Nebylo tam žádné mamutí podium jako na koncertech Stones, žádné nafukovací ptákoviny a světelné efekty. Šest chlapíků s nástroji a mezi nimi legračně postrojený hubený prošedivělý skřítek, jemuž tentokrát bylo na těch pár metrů dokonce vidět na ruce i do tváře.

Hrály se většinou Richardsovy sólové písničky. Teď nevím - nedokážu si představit, že by jich byť i ten nejzažranější fanda dokázal vyjmenovat mnoho; znějí podobně, hrají se podobně, Richards je zpívá, inu, jako Richards... Daleko lepší bylo sledovat jeho samotného, jak to má všechno úplně v malíčku a zároveň ho to ještě stihne bavit; jak dělá na podiu ptákoviny, ale každý tón zahraje přesně; rozpřáhne se jako sekerou, ale tu mršku strunu trefí úplně jemňoučce; jak má hlas, jako kdyby hrbatej po roletě jezdil, ale všechno nakonec nějakým záhadným způsobem zazpívá právě tak, jak se mu zlíbí; jak hraje, jako by měl vypustit duši, ale ještě to stihne nebrat zas tak úplně vážně. Ne pro nic za nic je to Angličan, že ano.

Na konci koncertu otevřel láhev vína a představil kapelu (o něco civilněji než frontman kterékoli zábavové kapely ve Valašském Meziříčí, když jsme u toho). "Něco vám poradím, když si budete chtít založit kapelu, vemte tohohle chlápka," řekl a ukázal na kolegu kytaristu, jehož jméno už jsem zapomněl. Dopil víno, rovnou na podiu zašlápl napůl dokouřenou marlborku a byl konec. Nikdy na to nechci zapomenout.

A konečně poslední konverzní bod obstaral server YouTube. Je na něm záznam dvou countryových písniček, které Richards nahrál v roce 1977 (klíčové slovo Toronto 77), když musel sedm týdnů nebo kolik přesně čekat v jednom torontském hotelu na soud za držení drog. Ian Stewart hraje na piano, Keith na kytaru a sám zpívá oba hlasy.

Je to podivná nahrávka - technicky nekvalitní, šumí a praská. Jeden kousek hraje piano v jiném rytmu než kytara, takže se sejdou tak jednou dvakrát za sloku; rytmicky to vychází úplně absurdně. A celé je to tak zoufale smutné, až by se nad ním slitoval nejen kámen (valící se či nikoli), nýbrž i soudce. Ten mu za trest nařídil - hrát rock''n''roll.

A teď si pro zajímavost poslechněte si originály těch písniček, jak je nazpívali na slovo vzatí countryoví velikáni. Pokud nejste zarytými fanoušky řečeného žánru, uslyšíte jenom přeslazené syrupovité cajdáky; budete se těšit na konec. A naopak, pokud nejste zapřisáhlými odpůrci Keithe Richardse, dojde vám v tu chvíli, jak moc výborný muzikant to je - a navíc to dokáže udělat tak, že to z těch písniček bez onoho srovnání vůbec nečouhá. Jako kdyby tak už narostly samy. 

Ten chlapík je rock''n''rollu to, co detektivce Phil Marlowe. Prohnal si žilami, plícemi, ledvinami i játry všechno, co jimi prohnat lze, ale neumřel z toho. Kolikrát působí jako troska, ale svou práci odvádí líp než kdo jiný. Když spadne se stromu na hlavu, zachechtá se, že je na hlavu padlý. Vypadá, že si dává syrové děti k snídani, ale obvykle nikoho nezabíjí. Ale když někomu nevrátí ránu, je to proto, že nechce, ne proto, že by se tolik bál. Je to ten chlapík, kterým bych chtěl být, kdybych to svedl. Happy birthday, Keith.                     

Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.61

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

Daniel Deyl