Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

23. 7. 2018
Rubrika: O sportu

Jan Rejžek a orgasmus

Autor: Daniel Deyl

09.01.2009 00:00

Jan Rejžek je v současné české publicistice pojmem. Ano, možná to říká leccos nejen o Janu Rejžkovi, nýbrž také o současné české publicistice, ale v každém případě je to pravda. Pamatuji si jeden jeho úžasně vtipný sloupek ze začátku 90. let, kdy měl možnost se setkat s Lou Reedem, když přijel do Prahy (Reed, ne Rejžek). Ano, tehdy "měl možnost" neznělo podlézavě; bylo to zkrátka tak. Na internetu ten text není k nalezení, takže jej nemohu ocitovat přesně, ale znělo to zhruba takhle:

Čekal jsem, až na mne přijde řada. Říkal jsem si, Lou Reed není žádný primitiv, a připravoval jsem si otázku "je podle vašeho názoru Kierkegaardovo pojetí absurdna ve srovnání s Husserlovým poněkud (dotyčné adjektivum telegrafu vypadlo z paměti, ale nesejde na něm)?" 

Pak si to JR rozmyslel a připravil si otázku na méně vznosné téma. Nakonec však, když na něho skutečně došla řada a mohl Mistrovi potřást vytouženou pravicí, vykoktal ze sebe, přemožen výjimečností situace, pouze "jak se vám líbilo v Praze?"

Mohl jsem se potrhat smíchy, i při prvním čtení i mnohokrát později, kdy se mi tan sloupek připomněl. Například na tiskové konferenci s asistentem tajemníka náměstka ředitele úřadu pro dohled nad plánováním údržby kanalizačních projektů ve Vršovicích (nebo tak něco), kdy jsem ze sebe nedokázal vypravit ani jednu z břitkých otázek, jimiž jsem chtěl dotyčného úředníka přitlačit ke zdi a vydobýt si tak příslušnost k novinářské obci. Nevydobyl jsem si nic, pochopitelně, kromě postupně tvrdnoucích jater.

Od té doby se kroky Jana Rejžka s mými zkřížily poprvé asi před dvěma či třemi lety nad článkem, u něhož se mi udělalo fyzicky zle. JR v něm popisoval, jak jeho syna, tehdy deseti- či jedenáctiletého, srazilo auto. Nevím, jestli bych sám byl schopen do novin napsat něco tak hrozného, kdyby, nedej Bože - ale vím, že jestli si někdo dokáže představit horší noční můru než právě takovou, já to nejsem.

Mezitím jsem jedním okem sledoval, jak si JR vede ve žlučovitých sporech s nejrůznějšími mafiány od Heleny Vondráčkové přes Spartu, jež ubližuje jeho milované Slavii, až po kohokoli dalšího, na koho si vzpomenete. Potkával jsem jej v té době, sice nepravidelně, přesto však s jistou dávkou předpověditelnosti: v Literární kavárně v Řetězové ulici, v divadelním baru Na Zábradlí a ještě snad někde; vždy to bylo kolem půlnoci a v žádném z těch případů by ani jeden z nás neměl sedat za volant, byť by to bylo autíčko na kolotoči. Nikdy jsme jeden druhého nepozdravili, já proto, že mi to přišlo hloupé ("tyšeštedletenrejžek, co?"); on proto, že mě zkrátka neznal.

Zhruba rok poté, co jsem četl ten strašlivý článek, jsem JR potkal na cestě z Literární kavárny do divadla. (Nikdy ho - ani mne - nepotkáte na opačné trase, což snadno vysvětlí skutečnost, že v Literární zavírají v jedenáct, kdežto v divadle nejdříve v jednu.) Najednou mi to nedalo, přistoupím k němu ve zšeřelé Liliové, a povídám dobrý den, já jsem ten a ten, a jak je s vaším klukem? "Ale, docela dobrý," odpověděl. Řekl jsem, že mu držím palce, a rozloučil jsem se. Mířil jsem jistě taky do divadla, ale chodím přece jen stále o něco rychleji. Nebo si to o sobě rád myslím.

Před pár týdny se situace opakovala téměř do písmene stejně. Jen jsem si krátce předtím přečetl jeho text, v němž se zase jednou vyznal z náklonnosti k fotbalové Slavii. Mělo mě to varovat: silněji než tenhle pocit z těch písmenek byla cítit zášť vůči konkurenční Spartě. Už nevím přesně, do čeho se ten článek navážel konkrétně, ale refrén byl stejný jako vždycky: Sparta je komunistický klub, který... Nesl se v tónu velmi nesmiřitelném, jak už je u JR také zvykem.

Teď je čas přiznat barvu. Jsem celoživotní sparťan. Považte, není to mezi slušnými lidmi (pokud už se sparťan mezi takové dostane) nic jednoduchého; ale je to tak. Nic s tím nehne ani ten nekonečný stud, s nímž se dívám na přehled jejích majitelů od Jiřího Stříbrného v letech třicátých přes éru ponižujícího názvu Spartak Sokolovo, přes doby vládnutí bolševických bossů Antonína Himla a (méně oficiální, ale neméně vlivné přízně) Lubomíra Štrougala, až po její mafiánskou polistopadovou podobu z dob Petrů Macha a Čermáka, později Akexandra Rezeše a teď J&T. 

O tom všem vím a nemám z toho žádnou radost. Vím o idiotech, kteří tam chodí, aby se jednou za čtrnáct dní stali skorofašistickými skorohrdiny, a jsou jedním z důvodů, proč tam nechodím, neřkuli že bych tam bral synka. Bylo-li toho třeba, psal jsem o sparťanském vedení nelichotivé věci (až jsem pomalu nesměl za babičkou a maminkou, dvěma sparťankami na slovo vzatými). Ale nemůžu si pomoct, prostě fandím Spartě. Není to věc volního rozhodnutí; patří to mezi mé základní životní funkce. Je to těžce návykové, a jako u každého návyku je nejsilnějším motorem pro jeho pokračování ta chvíle nepopsatelného štěstí, která mu dává smysl, jakkoli mnohdy pochybný.

Jak asi víte, váš telegrafista si libuje v paralelách, a čím blíže mají k přírodním vědám, tím lépe. Tedy fandíte-li fotbalu nebo jinému sportu, jenž umí přinést rozhodnutí v jediném zlomečku vteřiny, znáte dobře ten ten moment sladké slepoty, kdy vám ruce vyletí nahoru a zaječíte "góóól!", i kdybyste měli být na promoci vlastního bratra. (Dokonce ani výraz zlomek vteřiny není pravda - gól "trvá" nekonečně krátký okamžik; to jen ona bláznivá radost z něho vydrží o několik vteřin déle.)

To nejbližší, k čemu to telegraf umí přirovnat, je orgasmus, přesněji mužský orgasmus. Funguje nejen ta čirá fyzická podobnost obou úkonů, dostat balon do branky, děj se co děj; stejně funguje i ten machistický triumf - to já, já jsem to byl! Jsou góly úžasné, které rozhodnou o zápasu, soutěži či poháru. Pak jsou takové, které přicházejí jaksi samozřejmě, z povinnosti, to když stejně vedete 6:0; a pak takové, o kterých dobře víte, že už jimi nic nezachráníte, to když naopak 0:6 prohráváte. Jsou i takové, za které se střelec spíš stydí; každý hráč nějaký takový najde. Ale až na naprosté výjimky je každý gól lepší než neustále trefovat tyč nebo nechat se chytit do ofsajdu, případně se k brance vůbec nedostat.

Telegrafista tady netvrdí, že fotbal (či hokej či co) jsou tím pádem nějak lepší než jiné sporty nebo než jiné činnosti vůbec, stejně jako netvrdí, že orgasmus je něco obzvlášť ušlechtilého. Ale co se intenzity prožitku týče, mohu-li si dovolit takový nabubřelý soud, se těmhle dvěma vyrovná máloco. A intenzita právě vyvolává ten návyk, o kterém byla řeč.

Chtěl jsem se tedy Jana Rejžka při tom nevyhnutelně náhodném půlnočním setkání zeptat, jak to má s tím fotbalovým fandovstvím on. Jestli on také prožívá tu extází, když Slavie dá gól (po léta to byl jev natolik řídký, že to žádný návyk snad ani vytvořit nemohlo).

Namísto odpovědi mne Jan Rejžek seřval. Bezdůvodně, protože jsem se zeptal slušně. Vynadal napřed Spartě (myslím, že buď citoval svůj vlastní článek, nebo už to umí nazpaměť; nevím co je lepší), pak všem ostatním, pak znovu Spartě a každému, kdo jí drží palce. Coby sparťan jsem pro něho v tu chvíli byl bolševikem, který mu zkazil život.

Najednou jsem místo člověka jasného soudu viděl muže, jemuž je fotbal i Slavie jedno, protože už jenom vede válku. Svoji válku bez vítězství, bez živého nepřítele, bez radosti, bez, inu, bez orgasmu. Nevím samozřejmě doopravdy, jaký je vztah JR a orgasmu, a ptáte-li se, musím upřímně říct, že nikomu na světě nepřeju, aby to věděl z první ruky (jestli na to není lepší slovo). Ale odcházel jsem do divadla ten večer smutněji než jindy.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.96

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   červenec 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Daniel Deyl