Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

15. 10. 2018
Rubrika: O zvířatech

Jak správně kojit cizince

Autor: Daniel Deyl

22.05.2009 17:59

Když jste muslim a chcete být comme il faut, nemáte zrovna lehký život. Musíte dodržovat lecjakou blbinu, o které si můžete myslet svoje, ale chraň vás Alláh dát to najevo. A od sunnitské Saúdské Arábie po šíitský Írán existují lidé, kteří se s vervou starají, abyste skutečně chtěli být comme il faut. Jsou samozřejmě místa a společenství liberálnější a konzervativnější, ale celkem vzato je to zhruba tak. A není to zadarmo.

Vezměme si případ posledního zábavného kousku, jenž přišel z Egypta, země jinak docela civilizované, mluvíme-li především o arabských poměrech. Historka se mihla českými sdělovacími prostředky, ale jen pro zopakování: kterýsi tamní koumes vymyslel, že je třeba čelit komplikacím plynoucích z některých obzvlášť nepraktických islámských pravidel. Vzal si na paškál jedno, podle něhož nesmí být žena sama v místnosti s mužem, s nímž není v příbuzenském vztahu. (Neklaďte mi tady lechtivé otázky, oni ti lidi to zjevně nějak řešit zvládají, jak jest vidět z toho, že dávno nevymřeli.)

Tento koumes sestrojil nápad, že příbuzenského vztahu lze dosáhnout jaksi instantně. Muž se podle Koránu nesmí zajímat o ženu, jež jej kojila. Šlo by tedy zařídit, tvrdí koumes, aby žena, jíž například povolání velí stýkat se s muži o samotě (nechte toho, jsou taky jiná povolání než to, jež máte na mysli), muže alespoň symbolicky "pokojila". Tím by získala status podobný matčinu a bylo by to vyřešené.

Není to první takový pokus srovnat moderní styl života s přikázáními Koránu. Například v Íránu - nevím, jestli taky jinde - lze pojmout ženu za manželku na několik minut. To se hodí třeba v případě, že dotyčná dáma je prostitukou a minutovému manželovi se všude jinde po světě říká zákazník. Libidiální vlk se nažere a islámská koza zůstane celá.

Úhybný manévr s kojením pochází z téže školy, ale - jak to jen říct - má své mouchy. Jak třeba donutíte ženu kojit, když zrovna k tomu jaksi není příhodný čas? Fungovat by to mohlo pouze v případě, že by ženy měly kojence nepřetržitě. To je úkol biologicky náročný (a navíc, ptáte-li se, je taky nežádoucí, protože by z té armády kojenců vyrostlo mnoho dalších Arabů, kteří by vymýšleli podobné idiocie, ale to je jedno).

Kromě toho, jak donutíte průměrně rozumného člověka pít mateřské mléko cizí ženské, jen tak pro nic za nic? Kdo z vás měl tu možnost lidské mléko ochutnat, ví, že je to podivný zážitek i v případě bytosti blízké. Chápu, že víra vyžaduje své, ale přece jen, tady snad mohl ten starý darebák Mohamed trochu ubrat.

A nejlepší na tom celém je, že to vymyslel modernizátor. Někdo, kdo si lámal hlavu s tím, jak to zařídit, aby se lidem žilo jaksi méně kravsky, než jak nařizuje doslovný výklad Koránu.

Zkusme si představit jinou společnost, jež dbá na dodržování tradic a toho všeho, jen to dělá trochu jinak. Ano, myslím Angličany. Tedy Brity, chcete-li. (Dnes si ze zdvořilosti říkají Britové, ale ten duch je bezesporu anglický.)

V Anglii mají nesmírně absurdní způsob vycházení s řízením země. Je-li třeba započít zasedání parlamentu, musí přijet královna ve zlaceném kočáře, dorazit do Westminsteru, vejít do pravého křídla toho legračního baráku, tam se převléknout a vyčůrat se. (Nekecám.) Kvůli tomu se musejí všude natáhnout plenty, aby nebylo vidět, jak královna jde použít první splachovací záchod novodobého světa (alespoň tak to říkají tam; sestrojil ho jistý Crapper, z čehož se odvozuje dnešní výraz "crap", o stupeň jemnější nezž "shit").

Ve skutečnosti Alžběta na záchod jen vejde a chvíli tam pobude. Pak se vrátí a postaví se do čela průvodu, jenž kráčí ze Sněmovny lordů do Sněmovny poslanců, zástupců nebo Dolní sněmovny, jak chcete té komoře říkat. Tři kroky před ní musí jít Lord Usher of the Black Rod, Pán nositel černé hůlky, jenž nemá celý rok nic jiného na práci, než právě uvést panovníka z jedné sněmovny do druhé. Tou hůlkou zaklepe na takové legrační okénko ve dveřích, řka "královna vám nařizuje, abyste se sešli" (staletí probíhal spor o tom, jestli je třeba říkat tohle, nebo "královna žádá, abyste..." Šťastná země, která bere takový spor vážně).

Ta procedura je náročná. Lord Usher of the Black Rod musí po té bratru patesátimetrové cestě jít pozadu (protože se nesmí otočit ke královně zády, přece). Dnes je to chlapík více než stoosmdesátiletý, jemuž dělá dost potíž jít dopředu, natož dozadu. Přesto otevření britské parlamentní sezony a tím pádem politického života té země závisí i na tom, že ten muž šťastně doputuje od lordů až k poslancům.

Je to praktické? Ne příliš. Ohrožuje to však fungování správy veřejných věcí poddaných Jejího Veličenstva? Taky ne příliš. A tom je ten vtip. Představme si, jak by v Británii fungoval dnešní islámský zákaz styku žen a mužů - s kojicí výjimkou - v jedné místnosti.

Řekněme, že by takový zákaz začal fungovat s příchodem královny Viktorie na trůn (před bratru stopadesáti lety, pár jar vzal čert). Řeklo by se, budiž, nechť tedy žena vystavená o samotě mužově přítomnosti z výše uvedených důvodů kojí. (Na druhou stranu, vezměte si, že by Vitkorie kojila knížete Metternicha. Znáte lepší důvod k přerušení diplomatických styků?) Tak tedy, aby to nebylo eklhaft, může příchozímu muži nabídnout své mateřské mléko, řekněme, zředěné a v nějaké příslušně důstojné nádobce.

Čím a nakolik zředěné, to už nikdo neříká. Může tedy být mléko přimícháno v symbolickém množství do, řekněme, sklenky sherry, portského, whisky, zázvorové limonády nebo čeho? Co by nemohlo, že ano. Tedy, za třeba dvacet let by se v takové situaci pouze slušelo, aby dáma příchozímu muži nabídla škálu nápojů; automaticky by se rozumělo, že kterýkoli zvolený nápoj obsahuje dávku mateřského mléka dotyčné dámy, bez ohledu na skutečnou chemickou podstatu složení onoho nápoje. Poniváč Angličan by to nekontroloval, narozdíl od Araba.

Za nějakých dalších třicet let by se stalo zvykem, že by pouze bylo třeba mít v místnosti automat s nápoji, aby se původně nábožensky motivované tradici dostálo se ctí. Za dalších padesát let by stačil nápis "nápoje", nebo šipka "tudy k nápojům". Za další třicet let by se rozumělo samo sebou, že dámské podání ruky implicitně znamená "nedáte si něco k pití?". Což je zhruba dnešní praxe, aniž by do toho příliš nahlas mluvil ten či onen božský příkaz (a taky aniž by kdo kvůůli tomu dělal kdovíjaký cirkus).

Ten rozdíl jde hlouběji, než se z tohoto anekdotického příkladu zdá. Muslimský muž vnímá - z islámské definice - každého dalšího muže jako svého biologického nepřítele. Vidíme to i na dnešním uspořádání arabského, či ještě obsáhleji muslimského světa světa: každý arabský klan nesnáší všechny ostatní arabské klany. Všechny tyhle klany nesnášejí Palestince, kteří mají pověst jakýchsi arabských cikánů. Všichni dohromady i s Palestinci nesnášejí Peršany a všichni dohromady i s Peršany nesnášejí Židy.

Z úzkého výkladu světa jako boje o přežití jednotlivce to dává smysl. Je-li každý můj nepřítel, jsem přinejmenším obrněn proti nepříjemnému překvapení.

Znovu si tady přihřeju svoji darwinistickou polívčičku: takovému pojetí světa se věnuje, řekněme, chrobák. Má krovky, díky nimž na něho nikdo nemůže. Umožňují mu fungovat jako systém do značné míry uzavřený a tudíž do značné míry bezpečný. Platí ovšem za tu bezpečnost tím, že je kvůli své uzavřenosti neschopen dalšího vývoje; závora v podobě vnější kostry funguje v obou směrech stejně spolehlivě.

Prašťte chrobáka bačkorou a nic se mu nestane. Ale taky už do nejdelší smrti všech chrobáků nebude - on ani jeho synové a dcery - ničím jiným než právě chrobákem. Ty, kteří mají kostru vnitřní, jako zajíc, tygr a třeba člověk, bude rána bačkorou bolet. Ale zase mají něco jiného. Vyměnili kus své bezpečnosti za možnost vývoje.

Takový Angličan chce přežít a předávat své geny a tohle všechno stejně intenzivně jako Arab. Podobně jako zajíc však má vnitřní kostru, jež mu dává šanci, mimo jiné, nakládat s náboženskými tradicemi volněji, podle potřeby. Ne že by tenhle přístup k existenci neměl své mouchy (viz dnešní finančni krize). Ale alespoň dává naději, že to celé může jít líp. Chrobákovy krovky, jež povolují svému nositeli tak akorát uvažovat o kojení návštěvníků, to - alespoň podle telegrafního soudu - neumějí, ať už jste comme il faut, nebo ne.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.11

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Daniel Deyl