Proč bude válka
18.09.2009 10:15
A je to tady. To, o čem se nejprve raději nemluvilo vůbec a později jenom šeptem, se v noci na dnešek (tedy na čtvrtek) bez dlouhých řečí stalo: Barack Obama zastavil program protiraketové obrany. Jinými slovy, americký radar v Česku stát nebude. Brdská děvčata si budou muset nechat zajít chuť a Mirek Topolánek, Alexandr Vondra, kníže Karel Schwarzenberg a spol. se mohou chytit za nos.
Jestli by radar a celý systém protiraketové obrany byl komu k čemu dobrý či nikoli, o tom se mohou rozumní lidé přít. Telegrafistu ale teď víc zajímá, co že doopravdy znamená sama skutečnost Obamova obratu - a ať počítám, jak počítám, nevychází mi mnoho jiného, než že a) Obamova administrativa se sama pomohla vmanévrovat do diplomatického kouta, což b) přibližuje možnost konfliktu celosvětového dopadu víc, než jsem byl dosud zvyklý o tom číst a c) na každý pád nesvědčí o ničem dobrém pro Ukrajinu, Gruzii, Pobaltí a Polsko (a částečně i Česko). Takový konflikt může být veden prostředky povýtce ekonomickými a diplomatickými. Nebo taky nemusí.
V sázce je geopolitické zemětřesení, protože Obamovo rozhodnutí o radaru nesouvisí jenom s tím, že "se to Rusům nelíbí". Vezměme jen, s čím do možné konfrontace vstupují všichni hlavní hráči. Bude to asi krapet zeširoka, což mi promiňte.
Nejdůležitějším z těch hráčů je pochopitelně sám Obama. Má strašně těžkou pozici, ne docela vlastní vinou. Uvažme, že ten člověk 1) jako žádný nový prezident nemá se svou prací moc zkušeností, 2) už rok chodí každý večer spát, aniž by tušil, jestli ještě ráno bude na světě největší automobilka nebo banka v jeho zemi, řečeno s bloggerskou licencí.
Přičtěte k tomu sílící globální antiamerikanismus a skutečnost, že těch několik spojenců, kteří Američanům i po Bushově vládě zbyli, má většinou zcela protichůdné zájmy - a máte recept na neštěstí hotový. Takže není divu, že Obamova bilance v zahraničí je zatím žalostná. Co dosud dokázal:
1) Jižní Amerika. BHO podal ruku Chávezovi, jenž se mu odvděčil kontraktem na dodávky benzinu do Íránu v hodnotě 800 miliard dolarů ročně. Za ústupek - byť symbolický - dostal americký prezident houby. Navrhl zrušit kubánské embargo; pokud vím, zatím taky dostal houby.
2) Evropa. Žádal Francouze a Němce, aby mu pomohli v Afghánistánu a vrazili trochu peněz do ekonomiky (aby plahočení z globální krize neplatili Američané sami). Dostal houby.
3) Írán. Poslal tamním vládnoucím mulláhům (mělo by logicky být "mullům", ale to bych si zase vyslechl svoje) dopis, v němž prosil, aby se s ním prosím bavili o své budoucí atomovce, poniváč ano, my Američané to s vámi myslíme dobře. Dostal - zkuste uhodnout - houby.
4) Severní Korea. Tam je to jako vždycky. Ať děláte, co děláte, dostanete houby; nejinak Obama.
5) AfPak. V Afghánistánu jde situace od deseti k pěti. Prezidenta volilo hodně lidí, ovšem nikdo přesně neví jak. Obama tam musí žádat o nové a nové vojáky; své image prezidenta-pacifisty tím rozhodně nijak nenablýská. Mohlo by mu to třeba i být jedno, nebýt toho, že tím ukrutně štve lidi, kteří ho před necelým rokem zvolili. Je to přinejmenším nepříjemné, zejména když sousední Pákistán je méně než spolehlivý spojenec, budem-li zdvořilí.
6) Irák. I kdyby měl za úkol jenom odtamtud stáhnout vojáky, aniž by zemi postihl šílený bordel, bylo by toho nad hlavu. Američané však toho musejí hlídat víc. Především ropu, z níž ta nejspornější je v okolí města Kirkúk. Tahají se o ni tři skupiny: zaprvé, centrální vláda v Bagdádu, již ovládají šíité. Ta je nominálně americkým spojencem, ale každé její posílení znamená také posílení vlivu šíitského Íránu, což Američanlm logicky nevyhovuje.
Zadruhé, jsou tu místní - kirkúčtí - sunnitští Arabové, kteří jsou odříznuti od všech ostatních ropných zdrojů v zemi (ty ostatní ovládají na jihu v Basře šíité). Američané se na jejich zájmy nemohou dost dobře vybodnout, protože právě spolupráce s jejich klanovými špičkami - zhusta někdejšími saddámisty - jim umožnila vyřídit tamní al-Kajdu.
A do třetice jsou tu Kurdové, kteří žijí od začátku 90. let v de facto autonomním režimu a mají relativní klid - pročež tam Američané po válce mnoho nainvestovali. Logickým tahem by pro Washingotn mohlo být postavit se na jejich stranu - jenže každé posílení iráckých Kurdů děsí Turecko, jež má dost co dělat s vlastními Kurdy. Ani na Turky se přitom Obama nemůže vykašlat, protože jsou nejvýchodnější členskou zemí NATO, jedinou stabilní muslimskou demokracií, geostrategickým darem z nebes a tak dále. Obama tedy nemůže celkem vzato dělat moc jiného než to, co již dělá, to jest nic moc.
6) Rusko. Obama nejprve poslal do Moskvy Hillary Clintonovou, aby předala Sergeji Lavrovovi krabičku s knoflíkem, jejž měli oba ministři zahraničí zmáčknout, aby "resetovali" americko-ruské vztahy. Naneštěstí se půvab ztratil v překladu, když Lavrov se podíval na ruskou verzi nápisu "reset" a ucedil, že to slovo v ruštině neznamená "znovu nastartovat", nýbrž "předražovat".
A taky ano, docela doslova: Moskva řekla, že dokud bude Obama chtít mít v Česku radar a v Polsku rakety, může na ruskou pomoc ve věci íránských jaderných hrátek zapomenout, nazdar.
7) Izrael. To je největší kámen úrazu. Obama zpočátku mluvil vlídně k Palestincům a všem muslimům obecně, což mu vyneslo nedůvěru na straně Izraele a mlčení na straně Arabů.
8) Doma. To mělo asi stát na prvním místě, ale nevadí. Na jedné straně musí Obama - jenž sám není ekonom - tak či onak tahat USA z krize; zároveň musí dbát na to, aby nebyl příliš nepopulární, aby prosadil reformu zdravotnictví a vůbec "dělá to druhý", jak kdysi moudře pravil soudruh Jakeš.
Bylo by toho ještě víc, ale tohle jsou ty hlavní trable, ať to netrvá tak dlouho. Kdo má karty rozehrané takhle, moc si nevyskakuje - a jeho partneři i protivníci (často titíž lidé) to vědí. Obama proto dostává na stůl zprávy o tom, že od Paříže přes Berlín, Moskvu a Tel Aviv po Teherán a Peking má pověst prezidenta velmi oslabeného okolnostmi a navíc ochotného zadarmo ustupovat.
To není dobrá startovní pozice. Své o tom věděl John Kennedy, o němž si Chruščov myslel, že je třasořitka a než za kubánské krize zjistil opak, bylo málem pozdě na cokoliv. Povídat by mohl Jimmy Carter, jehož v roce 1979 podobné renomé dohnalo ke špatně připravenému pokusu o osvobození teheránských rukojmích. Nejinak na tom byl Bill Clinton, jenž napřed musel v televizi sledovat, jak mu v Somálsku zabíjejí vojáky, pročež raději ignoroval Rwandu, pročež mu později Slobodan Milošević nevěřil, že se pustí do Kosova.
Zkrátka když nejmocnější politik na světě musí ukázat, že je opravdu silný, aby si vydobyl patřičný respekt, vždycky to smrdí průšvihem.
Zhruba v takové situaci přijel do Washingtonu v květnu Bibi Netanjahu. Požadoval, aby mu Američané zajistili, že Teherán nebude stavět atomovku; výměnou nabídl, že Izrael na Írán nezaútočí. Tu garanci - v rozporu s dobrou praxí, obecným a snad i vlastním očekáváním - od Obamy DOSTAL. Na veřejnost to nevyplulo hned, ale od té doby se tím Netanjahu i jeho pravá ruka (v tomto případě by se skoro řeklo ultrapravá) Avigdor Lieberman už několikrát oháněli. A Washington mlčel, nepopřel to, tedy to nepřímo potvrdil.
Vzhledem k tomu, jak málo má Obama pák k přesvědčování Teheránu, aby atomovku nestavěl, to vypadá jako slib přinejmenším neuvážený a rozhodně svazující. Lépe řečeno, nemá páky skoro žádné. Co teď může udělat?
Chcete-li protivníka k něčemu přimět, můžete jej buď uplatit, nebo donutit. Uplacení nepřichází v tomto případě v úvahu; Američané zkrátka nemohou Teheránu nabídnout nic, co by monhlo absenci jaderné zbraně vyvážit. To je zřejmé všem zúčastněným; Írán se chová ze svého pohledu zcela racionálně.
Co se donucení týče, existuje jediná páka, a sice benzín. Írán dováží (absurdně, když už je jednou čistým vývozcem ropy) 40 procent benzínu. Odřízněte Teherán od benzínu a za týden vám bude zobat z ruky. K tomu by však bylo zapotřebí spolupráce Ruska, které umí dodat Íránu tolik benzínu, kolik si perská hrdla žádají. A Rusové již řekli, že jsou rozhodně proti sankcím. Ne že by stáli o to, aby Írán atomovku dostavěl, ale parádně se jim to hodí jako eso v boji s Američany.
Ruská a americká rovnice zde mají odlišné proměnné. Pro Američany je prioritou číslo jedna nejaderný Írán a číslo dvě východní Evropa; pro Rusy právě obráceně. Může se nám to líbit nebo ne, ale je to fakt.
Že tedy Američané východní Evropu pustí - a radar v Česku je toho tou nejmenší obětí - bylo nasnadě. Washington může doufat, že Rusové jim teď nějak pomohou na Írán zatlačit. Jenže takové vyjednávání má jednu nevýhodu: žádnému vyděrači nikdy nestačí jedna platba. Vždycky požaduje víc. Z ruského pohledu je to zcela logické, protože mezinárodní politika nejsou taneční.
Co by však za normálních okolností byl ještě celkem běžný geopolitický kšeft, je nyní komplikováno posílenou pozicí Izraele. Tel Aviv považuje jaderný Írán za smrtelné nebezpečí a podle všeho je ochoten - zejména, je-li u vlády Netanjahu - jeho vzniku zabránit všemi prostředky. Pokud sankce (i kdyby nakrásně Rusové nějaké v Radě bezpečnosti výměnou za zrušení americké protiraketové obrany schválili) nezabrání velmi rychle a ověřitelně Íránu jadenrou zbraň stavět (taková šance je prakticky nulová), znamená to porušení Obamova slibu Netanjahuovi. Tím padá ta část blízkovýchodní rovnice, podle níž Američané drží Izrael na uzdě. Zase - je jedno, jestli se to komu líbí nebo ne.
A teď přichází ten skutečný háček. Obama si jako žádný americký prezident nemůže dovolit jít přímo proti Izraeli. Jestliže je možné, že zájmy USA a Izraele se budou dlouhodobě stále více rozcházet, dnes jsou Židé pro Washington stále příliš cenným spojencem. Pokud by se tedy Netanjahu rozhodl na Írán zaútočit, nemají Američané v ruce mnoho, čím by jim v tom mohli zabránit. Zároveň to tak ovšem nemohou jen tak nechat.
(Ano, není jasné, jestli Teherán náhodou skutečně nestaví jenom jadernou elektrárnu; a pokud ne, jak dlouho jim skutečně může trvat, než postaví bombu. Izraelský protiargument zní, že čekání je pro ně příliš velkým rizikem. Jestli s ním souhlasíme, nebo ne, je pro účel této debaty úplně jedno.)
Letecký úder na Írán by znamenal přelet izraelských letadel přes území Iráku, jež mají pod kontrolou USA. Jakmile by Američané přelety povolili, v očích všech muslimů budou (pochopitelně) jednoznačně spolčeni s Izraelem; to by pro jejich PR bylo asi ještě horší, než kdyby na Írán útočili sami. Okolní Arabové - s výjimkou irácké vlády všechno sunnité - by raději snesli americký útok na šíitský Írán než útok izraelský.
To tím spíš, že Írán má v ruce protizbraň. Jeho loďstvo kotví v úžině Hormuz, jíž se dopravuje 40 procent světové ropy. Stačilo by, aby z Teheránu přišel rozkaz, a spousty malých člunů se mohou rozjet po Hormuzu a začít nazdařbůh rozsévat miny. To by znamenalo přinejmenším strašlivé zdražení ropy, což by oslabilo všechny dovozce v čele s USA a posílilo ty významné exportéry, kteří Hormuzem projíždět nemusejí, tedy především Rusko (a třeba Venezuelu, aby toho nebylo málo). Netřeba zdůrazňovat, že pro Rusy je to v jistém smyslu představa lákavá, kdežto pro Američany právě naopak.
Jedinou schůdnou cestou je zneškodnit íránské loďstvo ještě před úderem samotným. Izraelci na to sami nestačí; pokud se však pro útok rozhodnou, Američané de facto nemají na vybranou a musejí to udělat za ně. Pak už ale mohou rovnou vést celý útok sami.
Obama tedy má před sebou situaci, v níž se více či méně musí pokusit Rusy uplatit opuštěním programu protiraketové obrany (což je první krok k tomu, aby Moskva znovu získala kontrolu nad tím, co považuje za sféru svého zájmu, tedy především Gruzii, Ukrajinu a Polsko). Nemá však žádnou záruku, jak se Rusové zachovají - a zároveň není jasné, jak daleko budou chtít zajít Izraelci.
Takto nazíráno vypadá americký útok na Írán jako jediná možnost, jež by nebyla pro Američany zcela nepřijatelná. Potěš pánbůh.
Vytisknout
Poslat
