Mulholland Drive 2009
25.09.2009 06:17
Na začátku Lynchova filmu Mulholland Drive ztratí úspěšná tmavovlasá herečka paměť a spřátelí se za všelijak dramatických okolností s jinou herečkou, na status hvězdy sice pouze aspirující, ale zato blonďatou. Dohromady se snaží přijít na to, kdo a co bruneta je; mezitím vstoupí do časové smyčky, blondýna začne prožívat ve fázovém posunu brunetin příběh, z bytostí pod tíhou okolností spřátelených se stanou nesmiřitelné sokyně a nakonec to všecko skončí nějak špatně a nakřivo. Od to taky koneckonců je David Lynch.
Netuším, kde k takové motanici vzal inspiraci, ale tuhle mě napadlo, odkud ji brát mohl. Příběhy těch dam se proplétají velice podobně jako osudy Emila Háchy a Edvarda Beneše. Rád bych kecal, ale obávám se, že se to dneska neneštěstí docela hodí.
Stejně jako obě dámy táhl Hollywood, směřovali Beneš i Hácha ke službě veřejnosti, ačkoli každý jinak. Beneš jako moderní liberální politik, schopný, racionální a ambiciosní. Hácha coby neméně zdatný, ovšem konzervativec c. a k. typu; samostatnost nevítal v osmnáctém roce nijak obzvlášť vřele.
Společně by mohli založit klub sucharů (kdo by do takového Háchy řekl, že psal básně a překládal Tři muže ve člunu), ale asi by se pohádali o předsednictví. Namísto toho se tedy Beneš stal ministrem a pak, v jedenadvacátém roce, nakrátko premiérem; prezidentem pak za dalších čtrnáct let, když mu bylo jedenapadesát. I Hácha se stal prezidentem těsně po padesátce, v roce 1925, i když tehdy ještě jen prezidentem Nejvyššího správního soudu. Ono "jen" - coby právník vlastně už nikam výš nemohl.
Co se dělo pak, je dobře známo. (Teď nechci unavovat výčtem známého, ale jen tak pro to srovnání, tak se nezlobte.) Nebo, lépe řečeno, je dobře znám výsledek, podle něhož je zvykem o obou mužích mluvit. Beneš se zasloužil o stát, Hácha je kolaborant - a je to, nazdar. Pokud však takový výklad věcí nepřipustí odstíny šedi namísto pohodlně rozlišitelných černé a bílé, je k ničemu. Nelze-li tragédii přetvořit v lekci, byla nejen strašná, nýbrž ještě navíc zbytečná.
Dostala se mi nedávno do ruky kniha Causa Emil Hácha od Roberta Kvačka a Dušana Tomáška. Je skoro patnáct let stará, přiznávám nerad, a vůbec vím, že člověk má ty věci vědět od dvanácti let jaksi samozřejmě sám, ale co můžu dělat - Je to hrozné čtení. Doktor Hácha bral prezidentskou funkci v pětašedesáti letech; politici mu říkali, že to bude jen tak na parádu (a mysleli tím, že jim do toho nebude kecat). Jak to dopadlo, víme.
Strašlivý je ten postupný Háchův rozklad. Když do funkce nastoupil, choval se, jak byl zvyklý - jako právník. Věřil v platnost dohod a smluv. I po čtnáctém a patnáctém březnu neustále intervenoval u Neuratha, že německá správa porušuje tu tohle jindy tamto ujednání. Stovky takových stížností odeslal, s minimálním - avšak nikoli nulovým - výsledkem.
Zároveň, ještě za premiéra Eliáše, tajně spolupracoval s londýnským odbojem. (A propos, jestli někdo ví, kdo Eliáše udal, napište mi to, prosím. Vůbec nevím, jestli se o tom něco ví.) Beneš mu tehdy napsal: "Naše dosavadní spolupráce bude jednou krásnou stránkou naší historie." Hácha odmítl, byť diplomaticky, podepsat slib věrnosti Hitlerovi. To bylo ještě v říjnu třicet devět.
A pak, postupně, začal být mimo realitu. Jeho telegramy Hitlerovi byly stále úlisnější; doufal, že si získá Vůdcovu důvěru a tím vydobude pro Čechy jakési lepší podmínky. Benešovi psal do Londýna, ať ho chápe, že svým proříšským vystupováním drží v Česku klid. Nebyl politik; zkušení intrikáni Neurath, Frank a Heydrich nad ním měli navrch nejen hrubou silou. Edvard Beneš v tu chvíli ještě netuší (protže jsme na Mulholland Drive), že sám si za několik let prožije ve vztahu k Rusům totéž.
Někdy v jedenačtyřicátém bylo zřejmé, že Hácha a jeho ministři jsou už příliš blízko hranice, již nelze překročit zpět. Beneš Háchu důrazně žádal, aby podal demisi, dokud ji může mít coby politické gesto alespoň nějakou váhu. Státní prezident, jak zněl oficiální název jeho nešťastné funkce, v té době přemýšlel o sebevraždě - ale neodstoupil. Naopak, jeho vůle bránit se neustále slábla; ve svých projevech začal mluvit stále otevřeněji proříšsky a ostřeji proti londýnské vládě a Benešovi osobně.
"Splýváme s Říší ve stále více oborech; (...) snažme se udržeti krok s vedoucím národem německým; (...) chceme čerpati ze světového názoru národně socialistického; (...) přijímám s povděkem každý nový důkaz upřímného říšského smýšlení; (...) mysli nás všech zalétají ke geniálnímu tvůrci Velkoněmecké říše, Adolfu Hitlerovi." A tak dále.
O tři roky později projede touž zatáčkou Mulholland Drive i Edvard Beneš: "Naplněni pocitem opravdového slovanského přátelství k slovanskému Rusku, jsme nikdy nepochybovali o vítězství zbraní Rudé armády, udatné následnici slavné vojenské tradice ruské armády.
V době největšího útlaku Češi a Slováci upírali své zraky s neskrývanými nadějemi k Vašim blížícím se vojskům, která si s příkladným hrdinstvím probojovala cestu od daleké Volhy do Berlína a přinesla tak svobodu i nám. (...)Podruhé jsme se setkali v roce 1945, společně s Vámi jsme připravili naše konečné osvobození, čímž se znovu potvrdila naše politická linie a připravila se tak budoucnost naší slovanské republiky. (...)
Československá republika se bude s pevným přesvědčením všeho svého lidu ubírat cestou přátelské spolupráce a hlubokého přátelství, které jsme tak šťastně vytvořili za války, jsem přesvědčen, že toto spojenectví ve spolupráci se všemi svazovými státy přinese štěstí národům, přispěje k zajištění železného klidu a zajistí velkou svobodu."
Jenže to bylo až v pětačtyřicátém. Háchovi Beneš již nikdy neodpustil: "Jsou jistá práva a zásady, které nesmějí býti nikdy obětovány, pod žádnou hrozbou, za žádných okolností." Státní prezident, jenž si v té době ještě stále myslel, že je možné se s nacisty dohodnout alespoň na něčem, pro něho byl prostě zrádce.
Za pět let bude Beneš sám, čtrnáct dnů před smrtí, psát: "Mou největší chybou bylo, že jsem do poslední chvíle odmítal věřit, že mne Sta1in chladnokrevně a cynicky obelhal, jak v roce 1935, tak později, a že jeho ujišťování mně i Masarykovi bylo úmyslným a cílevědomým podvodem."
Pak nacisté zatkli Eliáše, vypálili Lidice a začali plnit noviny seznamy popravených. Háchovi pár dnů po Lidicích vystrojili oslavu narozenin; Vůdce mu poslal mercedes. A tak dál. Hácha, již těžce nemocný, trávil stále víc času v Lánech; v posledních měsících nereagoval a působil dojmem, že kontakt s okolním světem dočista ztratil. Napsal politickou závěť, v níž opakuje přesvědčení (již snad skutečné?), že se vydal správnou cestou a že si je jist, že budoucnost českého národa je ve Velkoněmecké říši.
Když protektorát padl, měl doktor Hácha smrt na jazyku. Zemřel v pankrácké vojenské nemocnici 48 dnů později. Za tři roky bude doktoru Benešovi po abdikaci zbývat 88 dnů života.
Beneš vstoupil jednou nohou do Lynchovy časové smyčky již v roce 1935, kdy na jeho naléhání podepsalo Československo smlouvu o bezpečnostní spolupráci se Stalinem. Podruhé, ve třiačtyřicátém, to bylo pochopitelnější; nešlo dost dobře chtít po člověku tak racionálním, jako byl Edvard Beneš, aby se po Mnichovu znovu obracel na Západ. Dnes víme, že to byla jediná správná cesta, jakkoli nepravděpodobný by byl její úspěch; ale těžko to vyčítat Benešovi, že to nevěděl v roce 1943.
Hrůza je, že tehdy nastoupil Beneš cestu, z níž šlo odbočit každým měsícem a rokem obtížněji, asi jako když se člověk bojí seskočit ze stoupajícího balonu v dvou metrech a raději chvíli počká. Pětačtyřicátý rok a uchvácení ministerstev komunisty; ostudné vraždění sudetských Němců; postupné ozbrojování milic; volby '46; neschopnost demokratů spojit se proti Gottwaldovi; Gottwald sám coby premiér nerespektující ústavu ani nic jiného; únorový puč; čistky a popravy. To všechno vyplývalo jedno z druhého. Stejně jako za Háchy se bezpůrávcí nešířilko skokem, nýbrž pomalu, kousek po kousku.
A Edvard Beneš to nejprve zřejmě neviděl a později nechtěl vidět; ještě později se ho už na to nikdo neptal. "Chápal nyní lépe tíseň členů protektorátní vlády?" ptal se Ferdinand Peroutka s logikou, jejíž krutost je ještě posilována uctivostí té formulace. (O té skvostné eseji Byl Edvard Beneš vinen? tu myslím, už byla jednou řeč.) Tak či onak neodstoupil ani ve chvíli, kdy to ještě mohlo mít smysl alespoň jako zoufalé gesto, a kdy už jiná naděje nezbývala. Emil Hácha, v tu dobu již uložen pod nepopsaným náhrobním kamenem, by mohl pokývat hlavou.
Beneš si tou dobou byl své role jasně vědom, ačkoli byl tak nemocen, že při únorových jednáních s Gottwaldem se musel nechat každou půlhodinu ošetřovat. Na rozdíl od Háchy, a nikoli k vlastnímu potěšení, byl až do samého konce schopen dohlédnout, kam věci vedou: "Lžou všichni bez výjimky, to je společný rys všech komunistů, zejména ruských." Jaká škoda, že jej lépe neposlouchal jiný Háchův dědic, Alexandr Dubček. Nemusel by o dvacet let později hořekovat, že "...a to udělali mně, největšímu příznivci Sovětského svazu..."
A co teď s tím? Jak píše Peroutka, chovat se účinně - a tedy správně - snad někdy bývá výsadou velkých. Z dvojpříběhu Háchy a Beneše je vidět několik věcí: Zaprvé, ani ti hodně chytří někdy nemohou vidět, jak se události semelou. Zadruhé, zdá se, že jedinou možností, jakou měli Hácha i Beneš (především ten druhý, a to v obou svých rolích), bylo hrát na mínění světových politiků, shánět spojence, lobbovat u nich jako o život - však taky o život šlo. (Samozřejmě, jde taky o to mít štěstí a vybrat si ty správné spojence, tedy ne Rusy.) Zatřetí, dost možná by ani to nepomohlo, jak víme od 28. září 1938.
Tohle všechno se dneska hodí nejen kvůli tomu výročí, ale kvůli tomu, co se stalo minulý týden. Barack Obama si navlékl sako Nevilla Chamberlaina a pragmaticky upustil od dohody se "zemí, o níž málo víme". Ani Chamberlainovi, ani Obamovi se není co divit. Anglie nebyla o nic víc připravena jít do války kvůli Československu, než jsou dnes USA ochotny riskovat trable s Íránem.
Ale čemu divit se tady je. Pokud platí ony čtyři výše zmíněné body, pak jedinou možnou obranou před postupným sklouzáváním do zóny ruského vlivu bylo přesvědčivé jednání a lobbování za naši věc, tedy za přítomnost amerických vojáků (jakkoli bezvýznamnou početně a snad i funkčně - jestli a jak by radar fungoval, je v tuhle chvíli podružné).
Namísto toho jsme se v době Obamovy návštěvy dočkali svržení vlády a všemožné snahy dokázat, že Česko je nestabilní země a nespolehlivý partner. Hlavními strůjci toho státnického úkonu byli Jiří Paroubek a Václav Klaus. Ti však před krutým dilematem Benešova či Háchova typu nestáli; hůř, pomáhají je vyvolat.
Na nového Háchu si tedy ještě počkáme (takový Cyril Svoboda by se docela hodil, což? Janota mu udělá rozpočet jako vždycky...). Koneckonců, jestli o lidech takového formátu - teď je řeč především o Benešovi - v české politice víte, dejte vědět. Tady máme tu čest s jinými.
Namísto dvou nešťastných doktorů tu jsou dva mazaní inženýři, Klaus a Paroubek. Ti si řekli o jiné role: Vidkun Qusling, Emanuel Moravec, Vasil Biľak... Inženýrům by se jistě šiklo, kdyby ta jména už dnes nikomu nic moc neříkala. Takovým lidem a jejich následovníkům přijde kolektivní ztráta paměti vždycky vhod. Aby se pak ta hrůza mohla opakovat celá znovu. Jako na Mulholland Drive.
Vytisknout
Poslat
