Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

23. 7. 2018
Rubrika: O strojích

Eichmannovy děti

Autor: Daniel Deyl

02.10.2009 04:12

Byla břeskně čistá jarní sobota dopoledne. Slunce svítilo na mléko a strdí, na embéčka unášející pracující lid na chalupy, na opilce, kteří si v hlavách srovnávali události právě uplynulé noci, na žlutě popsané rudé transparenty na polorozpadlých budovách státních podniků a vůbec na všechny ty věci, které tu tehdy byly.

I plocha prostějovského vojenského letiště vypadala v tom slunci téměř přívětivě, což bylo, přiznejme si, co říct. Kdesi za plotem postávaly davy lidí neskutečně barevně oblečených; byly mezi nimi - jak neuvěřitelné! - i ženy, dívky, matky, milenky a manželky.

Všichni civěli na plochu, na níž stálo v toporných mnohostupech bratru pět stovek mladíků v nepadnoucích uniformách, s legračně krátkými vlasy a samopaly - prozřetelně nenabitými - v rukou. Zasloužilý tlusťoch s lampasy vylezl na podium a odpřednášel několik nesrozumitelných vět o tom, že "budu věrně sloužit Komunistické straně Československa a všemu pracujícímu lidu".

V mysli oněch mladíků na ploše ovšem prominentnější místo než věrnost komunismu zaujímala žízeň. Ten den, 26. dubna 1986, vybuchl reaktor jaderné elektrárny v Černobylu. Dodnes mi nikdo nenamluví, že to nemá na svědomí nadkritické množství rumu prolitého tehdy v prostějovských hospodách.

"Tak přísahám!" zaznělo tlusťochovi v povinnou sborovou odpověď. Bylo to zvolání radostné, protože každý z těch mládenců věděl, že ta šaškárna na chviličku končí a za pár minut bude možné odtamtud vypadnout.

Mezi nimi ta dvě slova zakřičel (a předtím podepsal), v uniformě obzvlášť nepadnoucí, s vlasy mimořádně nemožně sestřiženými a samopalem vyčištěným jen nevalně, i váš telegrafista. Stejně jako ostatní měl hlavu plnou toho děvčete čekajícího za branou. Stejně jako ostatní si z té přísahy mnoho nedělal. Je dobře to mít na paměti.

TRABL PRVNÍ: NÁUŠNICE

O téměř čtvrtstoletí později, zhruba před třemi dny, se telegrafista - jak to jen říci co nejmírněji - nasral. Jeho sedmiletá dcerka, nejrůžovější kotě na světě, se po ránu chystala do školy. Chápejte, po ránu nebývá telegraf ve své nejlepší formě; klapičky se mu pletou, z morseovky neumí skoro nic, zarezlé dráty ho všude možně tahají a tohle všehcno. A do té všeobecné strázně mu kotě řekne, že ještě nemůže jít, poniváč si musí sundat náušnice.

"Vo co proboha de, kotě?" otázal jsem se. "Paní učitelka říkala, že na tělocvik se nesmí s náušnicema," řekla Miss Růžovka. Telegrafu spadla čelist. "Eh - he?" řekl duchaplně.  "No, a kdo bude mít náušnice, nebude cvičit." - "Ee-rrrggrrrh?" "A nesmíme si je sundavat před hodinou, musíme už do školy přijít bez nich." -- "Aaaahrggh - aha. Tak dělej."

Během dne mi to postupně docházelo. Tělocvikářku neposedl ďábel, nýbrž dostala nařízení, tak co má chudák dělat, než je respektovat. Kdosi v Bruselu, na ministerstvu nebo v ředitelně vymyslel, že nosit náušnice při tělocviku je nebezpečné. Že by se žákyně mohla při prostných zaplést náušnicí mezi ribstole a utrhnout si boltec. Nebo že by mohla naopak uvolněnou náušnicí způsobit otevřenou ránu spolužačce, jak už se to tak při vybíjené stává často, že.

Zdálo by se tedy, že ďábel posedl autora onoho zákazu náušnic, ale ani to asi nebude docela pravda, pokud se nepletu. Kdosi přičinlivý se obával, že přijde-li děvenka vinou náušnice k úrazu, budou její rodiče otravovat školu po soudech. Co hůř, docela dobře může mít pravdu. (Telegraf z toho odhaduje, že se zde ten kdosi učil v zahraničí: Češi se dosud kvůli podobným věcem s institucemi tolik nesoudí.) V takovém prostředí je pak zákaz náušnic skutečně pouze logickou odpovědí řečené instituce, zejména dělá-li do tak rizikového podnikání, jakým je vybíjená.

A jeden zákaz plodí další. Kdyby si děvenka odložila před tělocvikem náušnice do penálu a nedej bože by o jednu přišla, má škola na krku tentýž právnický problém jako v případě zranění (podle nátury rodičů možná větší). Tak je jednodušší zakázat náušnice ve dny tělocviku vůbec.

Poniváč děvenky školou povinné však náušnice chtějí nosit za každou cenu, znamená to v praxi čtyřikrát týdně náušnice sundavat a nasazovat. Možná to představuje větší riziko infekce a čeho ještě, než kdyby dívenky zkrátka cvičily s náušnicemi; ale to je jedno, za to už škola neodpovídá, dobrý den.

TRABL DRUHÝ: ČESKÁ TELEVIZE

Oč marnější bývá telegrafistova snaha potkat na pouti od základní čáry k síti soupeřův míček, o to větší je respekt, jejž pociťuje vůči tenistům. Když se navíc stane, že Štěpánek a Berdych stráví během dvou singlů v semifinále Davisova poháru na kurtu skoro deset hodin, aniž by je esotvorné kanony jménem Karlović a Čilić rozstřílely na kousky, chce se na ty kluky podívat, jak to dělají.

O čtyřhru jsem přišel kvůli jakési práci; o to víc jsem se těšil na poslední dva singly, ačkoli už o nic nešlo a Štěpánek měl volno. Kouknu do programu ČT2 a vidím, že přenos začíná za deset minut jedna (nebo za deset dvě, už nevím a je to úplně jedno).

Ve čtvrt na dvě nebo na tři tedy zapnu televizi - a vidím, ze všech lidí na světě, Jiřinu Bohdalovou. Nebo něco, co jako Jiřina Bohdalová vypadá a mluví, což podle mne nemůže být nic jiného než právě a jedině Jiřina Bohdalová.

V uších mi maně zaznělo něco o Mountfieldu. Když jsem se po několika krušných minutách z toalety vrátil, napadlo mě, že by se Jiřina Bohdalová od doby svého angažmá u sekaček měla v televizi ukazovat až po desáté večer. A co je vůbec s tím tenisem, kruci? Nehraje se snad? Nebo co?

Řekl jsem si, že to tak nenechám. Podíval jsem se na internetové stránky České televize, kde jsem našel kolonku "změny vysílání" nebo tak nějak podobně nazvanou. Byla prázdná. Nelenil jsem - namíchnutý telegrafista umí být strašlivě aktivní věc - a zavolal jsem na Kavčí hory nebo kam; přepojili mě na příslušné divácké oddělení. Následuje přepis konverzace s jeho zřízencem.

"Dobrý den, nezlobte se, ale kdo je odpovědný za vysílání druhého programu?"

"O jaký program se jedná?"

"Druhý."

"Ale jaký program?"

"Inu, ČT 2, synku."

"A o jaký program vám jde?"

"GÁÁÁÁÁÁÁÁ!" (a tak dál ad nauseam)

"Proč teď nedáváte tenis, když to máte v programu?"

"Protože v pátek jsme vysílali tenis deset hodin a spoustu pořadů jsme kvůli němu museli zrušit. Tak teď musíte pochopit, že - "

"Dobře, je to tedy změna vysílacího programu?"

"To musíte pochopit."

"Chápu, ale proč to nějak nedáte vědět?"

"Ta informace se jistě objevila na obrazovce během dopoledne."

"Příště tedy, až budu v deset večer chtít vidět film, mám se dívat pro jistotu od poledního, abych zachytil, jestli si to nerozmyslíte...? Proč to není napsáno na internetu, kde máte zvláštní kolonku věnovanou změnám ve vysílání?"

"Většina lidí internet stejně nemá. To musíte pochopit."

"Chápu to tak, že vaše internetové stránky jsou pro lidi, kteří nemají internet?"

"To pro nás dělá externí firma. To musíte pochopit."

"GGGGGGGGRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁGHGR!"

"Kykyryký, kokodák. To musíte, kokoryký kykydák, pochopit."

Skutečně, byl jsem ochoten skousnout, že Berdycha neuvidím. Koneckonců, nemusí každý mít náladu na tenis. Logika, podle níž má čtyřicet let starý film s Mauntfýldem prioritu před obrovským úspěchem ve sportu, jenž druhému programu stojí o dva dny dříve za desetihodinový přenos, může - třeba, co já vím - najít své příznivce.

Ale ono je to tak pořád. Teď v úterý jsem marně hledal fotbalovou Ligu mistrů. Namísto běžné ČT2 ji dávali na ČT4, tedy na kanálu, jenž je normálně věnován golfu a opakování tři dny starých závodů v autokrosu. Budiž.

Ve středu už zase byla na ČT2 (podle klíče, jenž zůstal telegrafistovi utajen). Po skončení hlavního zápasu, mezi půl a tři čtvrtě na jedenáct, vždy přichází zhruba hodinový blok obsahující sestřihy zápasů ostatních. Nyní však takový ten pásek dole, na němž se objevují další pořady, hlásal "22:40 Buly - hokejová liga".

Proklel jsem televizi tam a zpátky a chtěl se sebrat a jít dělat něco užitečnějšího než koukat na fotbal. Než však čin stihl následovat myšlenku, objevilo se v pásku "22:40 Buly - hokejová liga, 23:15 Liga mistrů".

I pomyslel jsem si cosi o těch lidech, co dávají vysílání dohromady, a řekl si, že tedy počkám do čtvrt na dvanáct. Co však čert nechtěl, ve 23.00 jsem tu zpropadenou bednu míjel znovu - a viděl, že záznamy Ligy mistrů jsou v plném proudu. Očití svědkové mi potvrdili, že nic jako "Buly - hokejová liga" mezitím neproběhlo.

Poučen předchozím telefonátem jsem už nevolal nikam. Ale obávám se, že mne pohnuté okolnosti přinutily použít několika výrazů, o nichž naivně doufám, že je moje růžovoučká dceruška ještě nezná.

Jsou tedy všichni lidi odpovědní za vysílání České televize certifikovaní sociopati? Je možné, že to tak není. Ale pocitu, že tam mají krapet bordel, se ubránit neumím.

TRABL TŘETÍ: HOMOSEXUÁLOVÉ

Dvakrát jsem v během minulého týdne přo čtení novin nadskočil. Poprvé, když jsme se dočetl o šokujícím objevu vědců ze slovutného Massachusetts Institute of Technology. Ti lidé zjistili - nejspíš laserem, pinzetou a třením liščího ohonu - že z osobních stránek, jež si lidé vedou na webovém serveru facebook.com, lze vyčíst jejich sexuální orientaci. A že je to pěkná hrůza.

Noviny to sežraly nejen s navijákem, nýbrž i s háčkem, vlascem i splávkem. Že tedy je to šeredné maso, protože i lidí vám neznámí si mohou prohlížet fotografie vašich "přátel". Pokud jste muž a máte mezi "přáteli" pouze další muže, kteří se na fotografiích líbají s jinými muži, může si o vás někdo začít myslet, že možná budete taky homosexuál. Ergo, rozpoutalo se peklo a Bůh si zakryl tvář, naznačoval článek.

Ať se na mne nikdo nezlobí, ale větší hovadinu uslyšíte snad jenom v případě, že zavoláte do diváckého oddělení České televize. Zaprvé, celý vtip facebooku spočívá právě v tom, že si vaše fotky prohlížejí lidé, jež neznáte. To není daň, kterou platíte za možnost vést si stránku na facebooku; je to právě ten důvod, proč si je má cenu vést. K výměně vzkazů, fotografií a všeho možného s těmi, které už znáte, vám stačí e-mail.

Zadruhé, všichni lidi, kteří se na facebooku prezentují, zhruba tuší, jak to z hlediska uživatele (strašné slovo, sorry) funguje. Každý tam někdy byl poprvé a viděl moře fotek spousty lidí, které nikdy předtím neviděl, nikdy potom neuvidí a ve většině případů ho to taky nijak nemrzí. Každý ví, koho si přidává mezi "přátele". Nebo to neví - a pak je jeho smůla, jestli je to zrovna masový vrah. Svoboda znamená riziko.

Zatřetí, z vaší fotografie a fotografií vašich "přátel" je vidět milion různých věcí. Například je vidět, jestli máte křivé zuby, ustupující čelo a beďary na nose. Je vidět, jestli se neumíte obléknout, nemáte pražádný vkus a na šminky byste nikdy neměli sáhnout bez policejního dozoru. Je vidět, jestli fandíte Slavii, pijete víno z krabice, šťouráte se v nose a dost často je i skoro vidět, jak smrdíte. A ano, může být vidět, jestli spíte spíš s ženami, s muži, s velbloudy, se sebou samým nebo střídavě všechno.

Z toho, co píšete (dáte-li do toho náhodným příchozím nakouknout), lze poznat, že neumíte dát dohromady souvislou větu - a že to tak může být pro vás to lepší řešení. Může a nemusí být vidět, jestli jste chuďas, křivák, Velšan, politik, narkoman, daltonista nebo cokoliv jiného.

Tohle všechno samozřejmě vědí i lidé z MIT. Tak proč, u všech všudy, se ti chytří lidé vozí právě po tom, že je možné z toho, co o sobě prozrazujete, vypozorovat vaši sexuální orientaci?

Jen co jsem po čtení onoho textu trochu vychladl, narazil jsem na poutač stojící před jednou karlovarskou trafikou s reklamou na vycházející číslo Mladé fronty. Co nevidím: "Reportér Tomáš Poláček strávil noc ve světě gayů. Zapochyboval o své orientaci?" Citát není doslovný, ale ducha zachovává přesně.

Mám mezi muži od pera dva oblíbence, kteří jsou zároveň homosexuálové, Angličana Matthewa Parrise a Američana Andrewa Sullivana (ten se sice taky narodil v Anglii, ale v Americe žije už tak dlouho, že je víc Američan). Oba zastávají, velmi zjednodušeně řečeno, názor, že homosexuál je člověk jako každý jiný a co má být. Oba jsou zároveň konzervativci; díky té kombinaci jsou na kordy jak s "komunitou gayů", tak se svými ideologickými kolegy. To samo o sobě naznačuje, že dělají něco dobře; protože, mezi námi, homosexuální aktivisté a homofobní ultrakonzervativci jsou jedna sebranka horší než druhá.

Ta mladofronťácká upoutávka má podle mne tu výhodu, že musí namíchnout všechny rozumné lidi (o to nakonec taky jde, obávám se, prodej slábne a vůbec, já vím). Na jednu stranu hraje do noty homoaktivistům, protože absurdně vypichuje jejich zájmovou skupinu a ne třeba modeláře nebo spritisty.

Na druhou stranu homosexuály ponižuje, protože z nich dělá cosi nelidského. Cosi tak mimonormálního, že je třeba mezi ně posílat reportéry jako do války, do neprobádaného pralesa nebo mezi mafiány. Kdyby šlo pouze o popsání koloritu, mohl by se reportér klidně vydat mezi modeláře nebo spiritisty. "Noc s médiem! Zatoužil Tomáš Poláček mluvit s Napoleonem?" Nebo: "Dopoledne mezi modeláři! Zachtělo se Tomáši Poláčkovi slepit Iljušin Il-62?" Ne, tak to nebude.

Kdyby cílem textu bylo popsat, co si zkrátka myslí lidé, kteří spí s muži, mohla by upoutávka znít: "Noc se ženami! Zatoužil Tomáš Poláček po silikonových čtyřkách?" To by taky nebylo vyloženě ono.

Můžeme přitom klidně pominout jednu věc, jakkoli zjevnou a důležitou. Že totiž nikomu není nic do toho, jestli Tomáš Poláček (tady je na místě omluva: Tomáše Poláčka náhodou znám, je to slušný člověk a schopný novinář, jen se holt taky musí něčím živit) zatoužil slepovat Napoleonovu homosexuální orientaci silikonovým médiem Il-62 či nikoli. O to nejde.

Případy z z MIT a z MfD zkrátka ukazují, že existuje silná poptávka po řešení věcí spojených s homosexualitou. Že agendu poměrně úzké zájmové skupiny - mám na mysli pouze gayaktivisty, zdaleka ne všechny homosexuály - převzala radikální (dnes se říká "progresivní" levice) a slaví s ní úspěchy, ať už hlásá blbosti, nebo ne. Když jim to dělá radost..., řekne si člověk a pustí celé homosexuály z hlavy.

A teď, jak tohle všechno souvisí s Adolfem Eichmannem ? Jeho výpovědi dobře posloužily k rekonstrukci myšlenkového světa špičkového nacisty. Díky nim a skvělé Banalitě zla Hannah Arendtové a třeba Ochotným Hitlerovým vrahům Daniela Goldhagena víme, že ne každému nacistickému vrahovi šla pěna od úst, když se zalykal jekotem SIEG! HEIL! Že si obvykle nedávali ke snídani syrové Židy. Že jim ve tmě nesvítily oči žlutou záští a jejich lakýrky obvykle nezakrývaly kopyto.

Víme už, co válečné filmy rády zamlčují, že totiž ti lidé byli daleko častěji jako Eichmann. Ne zrovna geniové, ale také ne blbečci; měli rádi svoje děti; byli porůznu vkusní, svědomití a zkorumpovaní; dělali kariéru a pěstovali koníčky; a kromě toho s různou dávkou horlivosti konali svoji strašlivou práci.

Příznačné je, že právě o tak zjevném zločinci, jako je Eichmann, se informovaní lidé přou. Arendtová říká, že v něm nebyla stopa antisemitismu, zatímco třeba David Cesarani (Jak se stát Eichmannem) tvrdí pravý opak.

Na výše zmíněných třech případech (zákaz náušnic, televizní šlendrián a gayaktivismus) se telegrafista pokusil neuměle popsat to, o čem si s prominutím myslí, že jsou tři podmínky důležité pro vznik strašlivé hrůzy, jíž se Eichmann nejprve stal faktickým agentem a později i symbolickým protagonistou.

První z nich je ideologie, to je ten jasný kus. Tady stačí málo. Komunisti v Rusku a nacisti v Německu se k moci dostali v obou případech jako víceméně outsideři; Lenin ani Hitler nebyli váženými politiky, než získali moc.

Tady vůbec netvrdím, že gayaktivisti jsou "jako Hitler". Ale je pravda, že progresivní levice - ta podivná směs antiglobalistů, environmentalistů, anarchistů (kteří jako vždycky netuší, že to budou oni, kdo půjde ke zdi první) a právařů všeho druhu, tedy "obrácených" rasistů, feministů, gayaktivistů atd. - tedy tato radikální levice dokázala svoji agendu docela pevně zakotvit v politickém mainstreamu.

Ano, může to znamenat, že se tím ta agenda civilizuje a že v tom je síla demokracie a tohle všechno. "To už zvládneme." Ale nějak si při pohledu na tyhle lidi vždycky vzpomenu na tu strašlivou scému z Kabaretu, v níž playboy Helmut Griem nastupuje do auta za hromadného hospodského zpěvu nacionalistické písně Tomorrow Belongs to Me. Michael York ho v půli pohybu zastaví a zeptá se: "Ještě si myslíte, že je zvládnete?" Griem se jen ušklíbne, pokrčí rameny a nastoupí. Kdo mi ukáže drtivější třívteřinovou obžalobu slabosti weimarské republiky, má u mne večeři.

Zadruhé je tu ona snadnost rozhodování. Je neskonale pohodlnější zakázat na tělocviku náušnice a tím ze sebe sejmout odpovědnost za případný trabl, než to riziko podstupovat. Že se to riziko přesune jinam, už mi může být jedno. Já mám jednoduchou odpověď (zákaz) na složitý problém (mít zdravé děti). Víc netřeba, protože to, co dělám, je dobré.

Není divu, že byrokrati a socialisté si vždycky tak dobře rozumějí. Všichni socialisté, rudí, hnědí i zelení, tohle uvažování velmi dobře znají. Ale tady už nejde tolik o politiku jako o modus operandi. Úředník, jenž raději pošle babičku se špatně vyplněným formulářem domů, než aby udělal cokoli navíc, funguje stejně jako ten koumes, co zakazuje náušnice. Nedělá přitom nic jiného, než že dobře a svědomitě vykonává svou práci: já tady konám dobro, a jestli se vám to nelíbí, táhněte.

Konečně třetím dílem eichmannózy je pocit sounáležitosti s kolosem. Takový člověk pak jedná jako onen zřízenec České televize pro komunikaci s diváky. Ten už nemusí konat dobro; ten prostě jedná v souladu s kolosem, což z něho snímá odpovědnost za jeho jednání. "To musíte pochopit," říká zřízenec na dotaz, proč se jeho organizace chová jako idiot. "Ale to byli Židi," namítá Eichmann na dotaz izraelského vyšetřovatele, proč mu tolik vadí, že neuvidí svoje děti, když mu nevadilo posílat miliony lidí do koncentráku.

Mravní, s odpuštěním, náboj obou skutků je samozřejmě nesrovnatelný. Ale systém uvažování, jenž člověku umožňuje bez výčitek svědomí udělat jedno či druhé, je totožný. Já už ani nemusím řešit, jestli moje jednání je dobré. Postačí, když je v souladu s kolosem.

Konkrétní výsledky takového uvažování mohou být různé. Nacismus a Eichmann osobně si získali ohyzdnou pověst především hromadnýmn vyvražďováním Židů. (Protože jsme shodou okolností připustili, že například pozabíjet dvacet milionů vojáků je nějakým způsobem lepší než spálit šest milionů lidí, pokud mají společný etnický původ.)

Dobře jim tak, Eichmannovi i nacismu vůbec. Jak by však vypadal soud světového veřejného mínění nad nimi dnes, kdyby Eichmannovi byl vyšel plán z roku 1937 prostě odstěhovat Židy do Palestiny? Plán, který nevyšel mimo jiné kvůli tomu, že mu Angličané nevydali vízum?

Obávám se, že by lidé dnes o nacismu smýšleli smířlivěji. Neprávem, protože ta hrůza je už v tom trojdílném eichmannovském způsobu uvažování. A tímhle celým traktátem chci říct, že Eichmann a jeho myšlení jsou dnes stejně přítomné a živé, jako byly před sedmdesáti lety. Neochota brát na sebe riziko vlastní volby, pohodlnost při rozhodování o druhých a samozřejmě možnost "zrušit" mravní, s prominutím, rozměr svého jednání - a uchovat si tak čisté svědomí, protože málokdo ráno vstává s pocitem: "Jejej, já dneska někomu tááák zkurvím život...!" - to všechno je tady pořád doma.

Koneckonců, vím, o čem mluvím. Někde v archivech vojenské správy je leží papír, na němž je pod větou o bránění socialistické vlasti a KSČ připojen i můj podpis. Můžu jen děkovat pánubohu, Ronaldu Reaganovi a rodičům, kteří mne počali ve správnou dobu, že ony tři podmínky nutné pro vznik hrůzy se za mého života neseřadily do konstelace tak zdánlivě samozřejmé, jako byla ta Eichmannova. Už proto, že nevím, o kolik - a jestli vůbec - bych dokázal být lepší.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.25

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   červenec 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Daniel Deyl