Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

23. 7. 2018
Rubrika: O sportu

Zákon zakřivení peněz

Autor: Daniel Deyl

09.10.2009 08:14

Ne abyste to pochopili špatně - telegrafista není levičák, nebo se za něj alespoň ani trochu nepovažuje. Myslím si, že je prima, když jsou na světě velikánské firmy, vyrábějí benzin, počítače, coca-colu a auta, vydělávají na tom nehorázné peníze, sponzorují z nich věci ještě nehoráznější - jako například olympiády a výstavy psů -, dělají dlouhý nos na Greenpeace, vydržují si arogantní politické strany, fixlují s vědeckým výzkumem a co všechno dalšího vůbec takové firmy činívají; a tím vším mimoděk budují svědectví o současné podobě dnešní civilizace a lidech, kteří ji tvoří. Koneckonců, dobře nám tak.

Ten neurčitý pocit, že tohle všechno je celkem vzato prima, se mísí s prsty, skrz něž mám sklon dívat se na nevládní neziskové organizace a vůbec na lidi s příliš okázalými dredy na hlavě. Nechci je zahlušit jako Václav Klaus, ale chovám jistou skepsi k pohnutkám jejich konání. To mívá pro mne podezřele častý společný jmenovatel: silnou antipatii vůči lidem, kteří mají peníze a moc. Ta přetrvává právě do chvíle, než tihle odredovaní lidé sami peníze a moc získají. Pak dredy obvykle shodí a začnou se sami vyznačovat směsí pohrdání vůči těm, jimž obojí schází, a antipatií vůči těm, kteří mají obojího více. Zkrátka, když někdo příliš hlasitě brojí proti velkým penězům, začne mi blikat červené světýlko a snaží se mi probudit tu část mozku, která má na starosti otázku "cui bono?" Až tak někdy zbytečně křivdím těm, kteří se berou za rozumné věci z pohnutek ušlechtilých; určitě nějací jsou.

Proto jsem tak trochu nesvůj, když si neumím nijak rozumně vyvrátit obavu, že jsem narazil na případ, kdy velké peníze prokazatelně fungují přesně, jak mají, a právě tím prokazatelně škodí. Zejména je mi to nepříjemné, když se ten případ týká oboru, o němž troufale tvrdím, že je skvělým zjednodušeným modelem lidského konání v situacích, jež musejí být popsány vědními obory s nesnesitelně dlouhými názvy. Behaviorální ekonomie a systemická psychoterapie prominou.

To, co mám na mysli, má naopak název úlevně krátký: fotbal. Viděl jsem v pondělí ligový mač Slavie se Spartou. Byl to zápas v českých poměrech elitní: hrály dva nejbohatší tuzemské kluby, nad ostatní favorizované na celkové vítězství v soutěži, navíc spojené více než stoletou tradicí vypjatého soupeření. Hrálo se na na stadionu Slavie (jenž má, pořád trochu nezvykle, na všech čtyřech stranách hřiště tribunu), bylo jakž takž slušné počasí a přišlo docela hodně lidí.

Zápas sám však byl tak zábavný, že by mne možná vytrhl z pročítání telefonního seznamu, kdybych si jej byl vzal s sebou, nebo taky možná ne. Přijít o kterýchkoli deset minut z první hodiny by způsobilo ztrátu stejně bolestnou jako vynechat v Bílých stránkách pasáž, řekněme, Havelka-Hynais. Stálo to zkrátka za houby, přestože Sparta vyhrála (jistěže!), přestože na chvíli nastoupil skvělý Vladimír Šmicer (klobouk dolů před tímhle chlapíkem), přestože hráči "zodpovědně plnili taktické pokyny" (Sparta) a "vyvinuli drtivý tlak" (Slavia). Bylo to většinu času utrpení vykoupené pouze nahlédnutím, proč že železní rudí koně pár dnů předtím prohráli s FC Kodaň, což je ve fotbalštině výraz pro budižkničemu, a proč neméně hrdí sešívaní dostali ve stejnou dobu doma výprask od francouzského Lille, jež jinak na pět gólů potřebuje půl sezony.

Člověk zkrátka nemusí být expertem, aby vypozoroval, že se v Česku hraje čím dál horší fotbal. Může za to korupce, všeobecně se lepšící materiální poměry, uspěchaný životní styl, konkurence jiných mládeži dostupných kratochvílí, ohyzdné poměry na stadionech a tak dále, slýchám. Jo, jistě taky. Ale podle mé sváteční levicové úchylky za to hlavně můžou Berlusconi, Abramovič, španělská královská rodina, arabští šejkové a jejich bezedné kapsy.

Inu, že si dobří hráči chodí vydělat do zahraničí, není nic nového ani divného, namítnete. Jistě; blbé však je - a to je to, co mám na srdci -, že se to fotbalu, českému ani jinému, nijak nevrací. A vracet nemůže, jak se teď pokusím dokázat, ehm - sociofyzikálně, třeba.

Jako leccos, i fotbalová kvalita je distribuována po Gaussově křivce. Tedy Cristiano Ronaldo je jeden (můj oblíbený pisálek Rod Liddle ze Spectatoru o něm přiléhavě mluví jako o "that cheating Portuguese cunt", ale hráč je to ohromný), Torresů, Gerrardů a Tevezů je několik, Rosických několik desítek, Svěrkošů už desetitisíce a současných sparťanů a slávistů miliony. Budiž zde odpuštěno těm, kdo si myslí, že by takové mančafty dali dohromady v každém jihoamerickém starobinci tři či čtyři.

Každá rozumná bohatá firma dává spoustu peněz do výzkumu, aby zvýšila či alespoň udržela podíl na trhu, obrat a zisk. Nejinak činí fotbalový klub; v jeho případě jde o skupování kdejakého nadějného mladého hráče v naději, že z něho vyroste nový, řekněme, alespoň Rosický.

Následkem toho má Real Madrid, FC Barcelona, Chelsea, Manchester United, Inter Milán a snad ještě pár dalších k dispozici minimálně dvojnásobek prvotřídních hráčů, než v každém utkání může využít. Ostatní kluby z G17, jak si tihle obři říkají, jsou na tom už podstatně hůře - a zbytek Evropy paběrkuje, jak se dá.

Za jeden každý klub z G17 je to správná politika. Každý hráč se může zranit, může mu to z těch či oněch důvodů nejít (je-li to v Itálii, může například začít menstruovat), potřebuje si odpočinout, nebo se prostě nehodí pro ten a ten zápas proti tomu a tomu soupeři. Očekávaným - a dosahovaným - efektem takového přebytku hráčské kvality jsou pochopitelně lepší výsledky toho mančaftu. Podívejte se, kdo v posledních deseti letech - což je zhruba doba, kdy se fotbalový trh takhle razantně konsoliduje - vyhrává Ligu mistrů, což je v Evropě zhruba objektivní měřítko úspěšnosti.

Jenže teď právě přichází ke slovu ona avizovaná fyzika.      Existuje zákon, o němž bohužel nevím, jak se jmenuje, jejž lze volně interpretovat tak, že "nature hates gradients", že zhruba příroda nemá ráda stromy rostoucí do nebe. O něco exaktnější překlad říká, že chceme-li zvýšit rychlost čehosi, musíme tomu čemusi přidat na energii; do jistého stupně rychlosti to jde celkem slušně. Pak se však začně dít ta věc, že ke každému dalšímu zrychlení je třeba podstatně více energie než k tomu předcházejícímu. Od jisté chvíle dál už to pak prakticky nejde. Nikdo to ještě neudělal, ale pokud tomu správně rozumím, pokud bychom chtěli něco přinutit uhánět rychlostí světla, museli bychom na to spotřebovat veškerou dostupnou energii, co jí je. Myslím, že tomu se říká velký třesk.

S rychle uhánějícími fotbalovými kluby je to podobné, řekl bych; podle toho, co můžeme pracovně nazvat zákonem zakřivených peněz nebo jak. Postavte takového Rosického do mužstva okresního přeboru; vyhraje ten zápas skoro sám a ještě bude jednou rukou mávat holkám. Nechte ho nastoupit za dnešní Spartu a na Letné se bude najednou hrát o slušný kus lépe. Postavte ho však do Arsenalu a zase ho stáhněte: rozdíl ve hře celého mančaftu bude minimální. V podmínkách, jež se o hodný kus přiblížily rychlosti fotbalového světla, už Rosický pomůže jen žbrďůlek. (Nevím, jestli žbrďůlek je zde termínem dostatečně exaktním, ale víte, co myslím.)

Ty nejlepší kluby se z podstaty logiky celé věci snaží být lepší než ty ostatní a je tedy nasnadě, že se neustále snaží vylepšit svoji hru o právě takové žbrďůlky. K tomu potřebují samé superšpičkové fotbalisty. Funguje to, jednomu o něco lépe, jinému o něco hůř. Znamená to, že v dresech G17 nastoupí každý týden až 238 naprosto skvělých fotbalistů. Ale zároveň to taky znamená, že zhruba stejný počet vynikajících hráčů tou dobou sedí na zadku.

Ekvivalent takové situace v běžném byznysu by vypadal jako člověk, jenž vydělá fůru peněz a schová si je pod polštář. Jeho ležící peníze tak jsou stejně dobré jako třeba Rosický sedící na lavičce Arsenalu, to jest k ničemu. Nevím, která branže je tak bohatá, že by si takový luxus mohla jen tak dovolit.

Tihle sedící hráči jsou přitom drtivou většinou podstatně lepší než ti, kteří nastupují ve všech ostatních klubech. Kdyby namísto toho nastupovali v jiných, horších klubech, odváděli by svou práci - stejně jako normální člověk de facto půjčí za mírňoučký úrok své vydělané peníze bance, aby je investovala dál. Stejně jako tak může vzkvétat více podnikání, více fotbalových klubů by hrálo lepší fotbal. Podle onoho fyzikálního zákona by energie, již by přinesl řekněme Rosický, měla absolutně větší dopad na hru takové Sparty, Feyenoordu nebo Rapidu, než jaký má na výkon Arsenalu (i když hraje, nota bene když nehraje). Stejně jako litr benzinu pohne renaultem o patnáct kilometrů, kdežto raketoplánem o milimetry.

Ten efekt samozřejmě pokračuje dál. Když Real Madrid a Chelsea takto vyzobou Borussii Dortmund a Olympique Marseille, zobou tihle o třídu níže, ti nově vyzobaní pak zase zobou ve Spartě a Slavii a tak dále. Pročež v Česku odehraje fotbalista pod třicet let čtyři slušné ligové zápasy a hned jde sedět na lavičku do Řecka. Pročež česká liga není ke koukání. Tedy zatímco noví výteční hráči přispívají úrovni třeba anglické ligy jen málo, kvalitě ostatních soutěží ubírají podstatně více. Celkové penzum fotbalové kvality se tím snižuje, jako by se snížil objem peněz, kdyby nejbohatších tisíc lidí na světě své prachy sbalilo a strčilo si je pod polštář (lze-li si takový polštář představit). Nemohu si pomoci, ale nevidím, co jiného za tím stojí než ony velké peníze, vrhané do fotbalu odjinud. Možná jsem se na dnešní večer stal levičákem, nebo co.

Netrpí tím jenom Češi - podívejte se na takový Ajax Amsterdam. Před pětatřiceti lety nad něho v Evropě nebylo. Od té doby vymyslel skvěle propracovaný systém vyhledávání mladých talentovaných hráčů, má dokonalou síť mládežnických středisek a vůbec dělá všechno, jak se správně má, jako dlouhodobou investici. (Česky se Ajax Amsterdam řekne Baník Ostrava, když jsme u toho.) Jenže má smůlu: nestojí za ním žádný šejk jako za Manchester City, ruský naftař jako za Chelsea, královská honorace jako za Realem Madrid nebo mediální megahochštapler jako za AC Milán. A tím to končí: pokud se nic nezmění, je Ajax odsouzen do role druhořadého příštipkáře, takové lepší Sparty. Ještě v devadesátých letech byl dvakrát ve finále Ligy mistrů; od té doby má utrum.

Ten efekt má navíc sklon se sám sebou násobit (aha, to se říká umocňovat, že ano). Liga mistrů - zhruba polovinu účastníků tvoří kluby G17, které v ní zřídkakdy chybí - je tak lukrativním podnikem, jakým je, díky televizním přenosům. Ty vydělávají tím více, čím širšímu publiku jsou dostupné. Každý kluk, který jen trochu chce, má proto možnost ročně sledovat 73 zápasů, z toho jistě padesát té nejvyšší světové úrovně, nemluvě o anglické, italské a španělské lize. Vedle toho má šanci vidět naživo Jablonec s Plzní (nebo konekconců Spartu se Slavií), vyzobané druhořadými tureckými kluby. Nevím, jestli se lze moc divit, že jde raději hrát Grand Theft Auto III.

Z fotbalu se tak stává televizní zábava, asi jako z F1. Proč by tady měli kluci nadaní srovnatelně s Masopustem, Panenkou, či Nedvědem dát zrovna na fotbal? Ne že by se přestalo kopat do míče, ale největší počet lidí -tedy i těch nejtalentovanějších kluků - se vydá za něčím, co je jaksi blíž, geograficky i emocionálně.

Proto si telegraf myslí, že dobrý fotbal zůstane alespoň v Evropě doménou velkých trhů, fotbalových i reklamních. Každému investorovi se víc vyplatí cpát peníze do blbého klubu v Anglii než dobrého v Belgii, Rakousku nebo Česku, i kdyby tam nakonec nějaký byl.

Když mi bylo o dva roky víc, než je dnes mému synkovi, byl jsem poprvé na Letné. Hrála tam Slavia a prohrála 1:0; jediný gól dával tehdy osmnáctiletý Jozef Chovanec. Byla to paráda. Minulé pondělí synek - sám aktivní fotbalista - vůbec nevěděl, že se derby hraje. Moc se mu nedivím - ale že by mě to celé nemrzelo, to říct nemůžu.

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.42

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   červenec 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Daniel Deyl