7727 dnů: bylo za Masaryka líp?
16.10.2009 23:24
Teď v úterý bude zvláštní datum. Dvacátý říjen v kalendáři najdete jako narozeniny Toma Pettyho a japonské císařovny Mičiko; v týž den zemřeli Herbert Hoover, Eva Švankmajerová a tři kluci z kapely Lynyrd Skynyrd; v Číně skončil Velký pochod, baháisté slaví nazorení Bába a v Turecku byl založen fotbalový klub Galatasaray (wikipedie, nastojte, je užitečná). Správně však tušíte, že ani o jednom z uvedeného teď řeč nebude.
Naopak v kalendáři nenajdete cosi jiného: uplyne 7727 dnů od sedmnáctého listopadu 1989. To by samo o sobě nebylo nic zábavného, nebýt toho, že právě tak dlouho - spočítal-li jsem to správně - trvala první republika. Což dává šťouralům telegrafního typu příležitost ptát se, jestli bylo lépe za prezidenta Osvoboditele či prezidentů Disidenta a Eurodisidenta.
Není to úplně sranda, abych se přiznal. Nejen z toho jednoduchého důvodu, že drtivé většiny těch, kteří obojí zažili, by se člověk musel jít ptát na hřbitov. Sporná už jsou třeba ta data (nebo, jak nás učí telefonní operátoři, "datumy"): zatímco osmadvacátý říjen a třicáté září jsou jednoznačné, odkdy se přesně počítá těch nových dvacet let? Od sedmnáctého listopadu? Od Jakešova odstoupení o týden později? Od druhé Čalfovy vlády? Od Havlova nástupu na Hrad? Od vzniku ČSFR? Od prvních svobodných voleb v létě dvaadevadesátého? Od Nového roku 1993? Každé z těch dat by mohlo mít svoji logiku, ale vezměme 17. listopad.
Především je však srovnávání složité proto, že je třeba brát v potaz nikoli stav věcí tehdy se stavem věcí teď, nýbrž míru posunu stavu věcí za oněch dvacet meziválečných let s mírou posunu stavu věcí za dvacet let právě uplynulých, včetně započítání nestejných startovních pozic obou svobodných režimů.
Já vím, ta formulace zní, jako když hrbatej jede po roletě a brzdí deštníkem, ale zkuste to jednodušeji. Dnes například vyděláváme necelou čtvrtinu toho, co Američané. Za první republiky to byla více než třetina - ale je to vzhledem k "chybějícímu" českému půlstoletí málo nebo hodně?
V domácnosti mých prarodičů se nikdy "nenadávalo na komunisty". Ne že by tam bolševika měli rádi. Babiččin otec, šéf společnosti pro výrobu chemického čehosi, se po milionářské dávce musel z menšího paláce v Bubenči přestěhovat do vilky v Modřanech a do smrti se živil sběrem heřmánku a rozprodáváním knihovny, jejíž obsah z velké části sám nechal za první republiky vydat. Dědeček, od šestačtyřicátého majitel východočeských textilek, si zase odseděl osm měsíců ve vazbě; bez soudu, bez formálního obvinění, s tabákem zašitým do podšívky saka. Nadávat však v Modřanech zkrátka nebylo zvykem; co jsme si my, vnoučata, mysleli o politice, bylo věcí naší a našich rodičů.
Někdy na konci prosince 1989 jsem se přijel podívat za babičkou, tehdy sedmdesátiletou drobnou paní (budiž pravdě průchod dán, o dost čilejší a víc při věci, než jsem dnes já). Našel otevřené dveře do sklepa. Trochu jsem se lekl, jestli nehnijou brambory nebo nepřestala téct voda. Babička stála zády ke mně u šedivé bedny s otevřeným víkem; nevěděla o mně. Před ní stála věc zhruba velikosti basketbalového míče, omotaná naolejovanými hadry. Babička je jeden po druhém odmotávala a skládala. Pod posledním se objevila Masarykova busta. "Vidíš, tatíčku, tak jsi to nakonec přežil," řekla potichu, že to sotva slyšet bylo. Počkal jsem na ni nahoře.
Od té doby má první republiky obecně a tatíčka Masaryka především kdekdo plná ústa. Přívlastek "prvorepublikový" je často synonymem nejen pro starosvětský, nýbrž i pro kvalitní nebo poctivý. "Za Masaryka by se tohle nestalo" je paušální tvrzení, jehož četnost má sklon stoupat tak, jak stoupá míra jeho neprokazatelnosti. Naopak, chce-li někdo na sebe upozornit, kritizuje TGM obzvlášť nevybíravě; má jistotu, že nebude přehlédnut.
Kromě toho se mimořádně blbě pozná, co z tehdejších poměrů bylo zásluhou/vinou režimu a co způsobilo prostě to, že "byla taková doba". Že nebude Masaryk posuzován podle toho, že nechtěl nechat stavět protiraketový radar, je zjevné. Jak se ale naloží například s faktem, že prvorepublikový důchodový systém byl ve srovnání s tím dnešním financován velmi pohodlně - ovšem mimo jiné proto, že jen relativně málo lidí se důchodu dožilo?
Jak se má vnímat skutečnost, že Masaryk platil spřízněné novináře? Dnešním metrem je to jednoznačný případ korupčního PR (možná to umíme tak dobře pojmenovat právě proto, že taková praxe je dnes zcela běžná, jakkoli veřejně nepřiznaná?). Podle tehdejších měřítek to byl, pokud tomu správně rozumím, ten zhruba nejslušnější způsob, jak s věcí vyjít. Bylo tedy líp, nebo hůř?
Srovnání neusnadňuje ani fakt, že nemáme jasno ani v tom, co je lepší a co horší. Na jedné straně fronty na nové knihy každý reálněsocialistický čtvrtek, kdy se čekalo, co dobrého se podařilo propašovat skrz cenzory - a na druhé straně regály plné především Viewegha a Danielle Steele? Osmdesát kin, v nichž běží dohromady jeden slušný film, nebo deset multikin, v nichž běží dohromady jeden slušný film? Lepší, horší?
Šlo by tu otázku záměrně zjednodušit a věnovat se jenom ekonomickým poměrům, ale ani to není nic jednoduchého. Československé hospodářství bylo (píše ekonom Pavel Kohout, jenž snad ví, co říká) v roce 1924 desáté nejvýkonnější na světě - ale v témže roce musel Karel Čapek napsat, že "jsem viděl tolik bídy, že mi zhořklo vše, čím jsem".
Babo, raď. Bylo by třeba mít k dispozici všechny možné statistiky z let, řekněme, 1918, 1928 a 1938, jež by bylo lze porovnávat s čísly z let 1989, 1999 a 2009. Takové statistiky ovšem buď existují skrovně, nebo jsou nesrovnatelné kvůli rozdílům v metodice, případně obojí.
Jednoznačně srovnatelného je tedy málo. Lze například mechanicky sečíst, že co se politické stability týče, vyjde to zhruba nastejno. První republika měla celkem devatenáct vlád (i s "nultou" Masarykovou) a deset premiérů; po 17. listopadu jsme měli (počítáme-li federální vlády do konce roku 1992) vlád patnáct a premiérů jedenáct. Což slouží zhruba k tomu, abychom si potvrdili, že takové mechanické srovnání je asi tak cenné, jak jsme už na začátku tušili.
O něco lepší - a o to méně exaktní - příklad může být pohled na vztah vlády a peněz. Až do roku 1926 mělo v ruce daňovou i měnovou politiku ministerstvo financí. Dnes ví každý ekonom-holobrádek, že to je špatně, poniváč hrozí, že politici si budou tisknout peníze ostošest, aby měli klidnější život.
Ono to však v rozporu s touhle poučkou docela fungovalo. "Solidnost všech ministrů financí a obecně převládající deflacionistický duch zajistily, že toto organizační podřízení měnové politiky fiskální autoritě nebylo zneužito ve formě výpomoci deficitnímu státnímu rozpočtu tiskem inflačního oběživa," praví se v příslušném historickém materiálu dnešního financministerstva.
Solidnost všech ministrů financí a převládající deflacionistický duch, no prosím. Dnes máme pravomoce rozdělené správně podle fóršriftu, ovšem centrální banka a vlády si navzájem myjí ruce a de facto inflační desetimiliardy létají rozpočtem jako pominuté. Výsledkem je, že o ministerském opatření povolujícím sto šedesát miliard schodku se mluví zcela vážně jako o "úsporném balíčku", kykyryký.
Znamená to, že ministři financí nejsou solidní (což by bylo prima si přečíst v textu z řečeného ministerstva), nebo že převládá jiný duch než deflacionistický? Nebo to znamená jedno a totéž? Jak známo, hlavním deflacionistou byl Alois Rašín a jeho dvorním odpůrcem byl Karel Engliš.
Rašínovi se občas vyčítá, že příliš tvrdou měnovou politikou zpomaloval růst ekonomiky. Možná, ale zase to mělo tu výhodu, že finance byly v pořádku. Taky je známo, že třeba Václav Klaus dává ve sporu Rašín-Engliš za pravdu druhému z nich, a že zhruba v englišovském duchu (myšleno za tento spor) se chovají centrální bankéři a premiéři skoro všude na Západě.
Inu, nejsem na to dost ekonom, ale připadá mi evidentní, že to je jeden z důvodů, proč mají dneska všechny vyspělé země strašlivý trabl své finance ukočírovat. Chybí deflacionistický duch, nebo solidnost ministrů? A nakolik líp nebo hůř vychází pro Čechy srovnání Eduard Janota versus zbytek světa oproti Alois Rašín versus zbytek světa?
To kdybych věděl, mohl bych namísto tohohle psát texty, jež by mohlo být proč číst. Ale když už to jednou nevím, pokusím se alespoň setřídit několik kategorií otázek, podle nichž by se třeba dalo trochu odhadovat, jestli za Masaryka bylo lépe. Nebo možná nedalo, ale určitě by to vyšlo na zajímavé čtení.
Je to ďábelsky komplikované, protože u každého kritéria by bylo třeba sledovat vývoj srovnání stavu věcí u nás a jinde ve světě v letech 1918-1938 a to celé teprve potom srovnávat s týmž vývojem v posledních dvaceti letech. Nedělám si iluze, že by taková data byla k dispozici, ale když už jsme jednou začal, tak tady jsou.
1) Bezpečnost.
- vnější (spojenectví s Anglií a Francií X členství v NATO, EU..?)
- vnitřní (konflikty s Němci a Maďary, kriminalita)
2) Ekonomika.
- poměr hospodářského růstu a inflace
- stav veřejných financí
- nezaměstnanost
- počet lidí žijících pod hranicí chudoby
3) Mezinárodní prestiž.
- výrobky (postavení českých značek, včetně osobností z politiky, podnikání, vědy, kultury, sportu, na mezinárodním trhu)
4) Vzdělání.
- počet každoročně udílených patentů
- procento vysokoškoláků v populaci
- funkční gramotnost v procentech
5) Zdravotnictví.
- průměrný věk/očekávaná délka věku
- kojenecká úmrtnost
- výskyt epidemií
- procento alkoholiků
- postavení postižených
6) Různý vopruz.
- byrokracie (za kolik dnů lze založit firmu, jak rychle lze vymoci dodržení smlouvy/uhrazení dluhů, rychlost justice)
- represivní jendání státních orgánů (například počet zranění při konfliktech s policií)
- korupce (počet lidí ochotných přiznat, že se setkali s korupčním jednáním)
- počet sebevražd
- postavení menšin
7) Co já vím.
Jestli vás napadne něco s větší vypovídací hodnotou, dejte mi vědět.
Jsem zvědav, jestli se do něčeho takového pustí třeba některé noviny, třeba namísto obligátních dvojrozhovorů s exmanželkami expremiérů nebo spotřebitelských testů tří stejných kuchyňských robotů. Popravdě řečeno, ani nevím, jestli má velký význam se tím zdlouhavě zabývat. Ale stejně bych rád měl alespoň možnost něco víc si myslet o tom, jestli těch 7727 dnů za tatíčka Masaryka bylo lepších než ty právě dobíhající. Už kvůli té zlaté droboučké paní z Modřan, ačkoli už jí nikdy neřeknu, co jsem zjistil.
Vytisknout
Poslat
