Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

23. 1. 2018
Rubrika: O zvířatech

Co na koho ví Pavel Čapek?

Autor: Daniel Deyl

23.10.2009 04:19

Nekecám. Nejde mi o to, že si jenom špatně umím představit sedm rozměrů, že nevím, proč přesně zabili Johna Kennedyho, a že nejsem schopen správně rozlišit Boží vůli nebo poslouchat Stockhausena déle než čtvrt hodiny bez kopřivky. Všechny tyhle věci mne občas trápí, ale obvykle se utěšuji - celkem vzato úspěšně - pomyšlením, že většina lidí, jež potkávám třeba v tramvaji, na tom není o mnoho líp.

Teď ale mám na srdci věci, s nimiž se setkávám daleko častěji než s teorií všeho - a daleko častěji mě dráždí, jako bych si musel znovu a znovu nutkavě strhávat již zasychající mentální strup. První z těch věcí jsou bankovní převody obecně a platební karty zvlášť. Neskutečně mě otravují.

ZÁHADA PRVNÍ: BANKY

Přiznávam předem, že tady jsem vůči osudu ve zjevné nevýhodě: ty věci jsou kříženci informačních technologií a bankovnictví, tedy oborů, v nichž se orientuji jen, řeklo by se, s mírou. Můžu si za to sám, vím. Když si teď budu stěžovat na to, jak taková karta funguje, vědomě vstupuji do jedné party s člověkem, jenž za volantem nakvašeně říká: "Mně nezajímá, jak se řadí dvojka a co je blinkr, já chci hergot dojet DO POČERNIC!"

Ale nemůžu si pomoct; ten mentální strup zkrátka svrbí silněji, než jsem schopen zvládnout. Tedy k jádru problému: proč u všech všudy trvá převod peněz z jedné banky do druhé tak absurdně dlouho? Každou minutou se přece po světě, s pomocí internetu i bez ní, převádějí miliardy a trvá to zhruba vteřinu. Každý elektronický obchodník - každá blbá samooosbluha, která bere platební karty, každá blbá trafika s terminálem Sazky - je vybaven tak, aby mohl ve vteřině přijmout platbu z druhého konce světa. Proč to tedy kruciš neumějí ty jediné instituce, které jsou tady jaksi přímo od toho, aby platby přijímaly?

V bance nemusejí nosit palety sodovek. Jsou prosti povinnosti přerovnávat zboží. Nemají za úkol věšet hostům kabáty. Nemusejí sahat na horní regál pro karton startek bez filtru ("ty žlutý jsem říkal!"). Nemají na celičkém světě na práci lautr nic než právě a jedině - dobře, skoro jedině - přijímat platby. A nastojte, těmhle specializovaným, absurdně drahým institucím to trvá "dva až pět pracovních dnů", než pochopí, že jim někdo poslal moji výplatu. Že si za to ještě naúčtují poplatek, je už jen takový bonus pro zasmání.

Ne dost na tom. Když si založíte internetový účet u třeba Moneybookers, abyste mohli přes internet platit inteligentněji (koneckonců jsou instituce, které například berou jen peníze poslané od Moneybookers nebo jiné podobné organizace), pošlete tam peníze přes net ze svého konta za použití čísla platební karty. Fajn. Trvá to tak zhruba pět vteřin. Když je chcete poslat zpátky, trvá to, ano, dva až pět pracovních dnů. Proč, proboha?

Pak je tady ta neskonalá idiocie, že "bankovním převodem", na můj účet, trvá transakce déle než "na kartu", ačkoli je to přesně jedno a totéž. Který supernadaný Luciferův učedník tohle vymyslel, proč to udělal, a co hůř, jak to zařídil, že taková zhovadilost není nikomu na světě kromě mne divná?

Jasně, chápu, musí tam být nějaký bezpečnostní fígl s ověřováním plateb a tak dále. Ale i kdyby se kvůli ověření jedné každé transakce museli sejít ředitelé odesílající a přijímající banky i s manželkami, aby tu příležitost důkladně projednali, sepsali o ní protokol ve čtyřech kopiích a zapili ji chartreuskou, pořád by to netrvalo dva až pět pracovních dnů. (Odborníci jistě nadsázku prominou, že?)

ZÁHADA DRUHÁ: ZBRANĚ A ÚSTAVA

Věc druhá je úplně odjinud, doslova i přeneseně. Vysloužím si patrně kritiku, co že strkám nos do věcí, do kterých mi nic není - ale ten strup holt ne a ne dát pokoj.

Mám znepokojivý trabl: když se s někým bavím o politice, obvykle mě za chvíli považuje za radikálního pravičáka. (Teď je řeč o politice britské a americké; u nás, samozřejmě, jde téměř jen o to, která parta krade způsobem méně zhoubným, ne o pravici či levici.) Budiž, myslím si, že je třeba nejprve přežít a umět si na sebe vydělat, ale to mi ještě pozvánku na mejdan Ku-klux-klanu nevynese. Ano, myslím si, že se nemá ustupovat zlu, že svoboda je důležitá, že politická korektnost a pozitivní diskriminace jsou pitomost, že deficitní rozpočty škodí a že víc pravdy je na straně Izraele než Arabů; jestli to ze mne dělá konzervativního dinosaura, je mi v té roli prima.

Ale taky si myslím, že je dobře zkoumat kmenové buňky, že nikomu není nic do toho, s kým kdo spí, že homosexuálové mají mít právo adoptovat děti, že izolacionismus je cesta do pekel, že demokracie se nikomu nedá násilím voperovat, že potraty mají být "bezpečné, legální a vzácné" (děkuji Billu Clintonovi za nejrozumnější formulaci na to téma, jakou znám), věřím, že evoluční teorie má pravdu - a vůbec zkrátka mám spoustu názorů, jimž je víc než co jiného společná jejich naprostá bezvýznamnost.

Potud OK. Ale nerozumím jednomu americkému specifiku, a vrtá mi to hlavou. Jde o spor o právo na držení zbraně. Obě strany, jak už to bývá, mají dobré argumenty. Jedni tvrdí, že zbraně zabíjejí, a že je tudíž třeba je zakázat či alespoň podstatně omezit jejich dostupnost. (Zábavné je, píše The Economist, že posledních 30 let podpora zákazu nošení zbraně v Americe klesá.) Druzí tvrdí, že zabíjejí především lidé, nikoli zbraně; že zákazy by zaprvé šly proti druhému dodatku americké ústavy a zadruhé jsou kontraproduktivní, poniváč nechávají zbraně v rukou pouze zločincům.

Pravdu mají jako obvykle všichni a jako obvykle to není moc platné. Někde v té debatě se ale podle mě stalo cosi divně. Způsobů, jak korigovat zbraně tak, aby se dalo kriminalitě předcházet, bylo navrhováno mnoho; jedním z těch diskutovanějších je požadavek tzv. background checks. To zhruba znamená, že nemůžete jen tak přijít do kšeftu se zbraněmi a koupit si kalašnikov, ale že tam napřed o zbraň požádáte a oni si vás během 48 hodin nechají proklepnout, jestli jste nezastřelili manželku a tchyni nebo nemáte ve zvyku pálit po kolemjdoucích.

Proti tomu stojí konzervativní protiargument, nad kterým mi zůstává rozum stát. (Já vím, teď namítnete, že to tedy není žádná výjimka, když zrovna mně zůstane rozum stát, ale to už je takový život.) Že prý to odporuje druhému dodatku americké ústavy, kde jest právo na nošení zbraně ukotveno.

Tak nevím. Zaprvé, druhý dodatek říká následující: "Protože k bezpečnosti svobodného státu je nezbytná dobře regulovaná domobrana, nebudiž narušeno právo lidí přechovávat a nosit zbraně." Ústavních expertů mají v Americe dost a nepotřebují, aby jim do toho fušoval jakýsi nedomrlý Čecháček, ale snad není přemrštěné domnívat se, že ta zmínka o domobraně není v tom textu nadarmo.

Druhý dodatek samozřejmě nevznikl samoplozením ze špíny. Je převzat z prohlášení o právech státu Virginia o tom, že "dobře regulovaná domobrana, složená z určitého počtu lidí, cvičených v používání zbraní, je řádnou, přirozenou a bezpečnou obranou svobodného státu; že by v době míru neměla existovat profesionální armáda coby nebezpečí pro svobodu; a že v každém případě by armáda měla být vůči civilní moci v přísně podřízeném vztahu".

Druhý dodatek federální ústavy je tedy prozíravě daleko obecnější, ale je zjevné, co že bylo hlavní starostí: že je třeba zabránit možnosti, že by federální - či v době vzniku ústavy dokonce ještě britská - armáda mohla zahlušit čerstvě nabytou svobodu. To je na tom to důležité, nikoli to, že každý smí nosit zbraň jen tak kvůli tomu, aby mohl nosit zbraň.

Dobře, konzervativec namítne, do jisté míry právem, že není na místě prohlašovat, co že Otcové zakladatelé mysleli tím či oním, nýbrž je třeba prostě ústavu dodržovat. Originalismus je jedním z pohledů na ústavní právo, i když i ten mluví o tom, a) jaký byl záměr tvůrců ústavy; b) by rozumní lidé mohli považovat za tehdejší běžnou interpretaci textů, které tvůrci ústavy dali dohromady. (To samo o sobě by například mohlo i takovému konzervativnímu originalistovi stačit na slušnou debatu o tom, jestli bezpečnost svobodného státu dnes skutečně nejlépe zaručují vyzbrojení civilisté, ale vzal to čert.)

Co mne však mate, je jiná věc: jak a kudy jde požadavek na background checks proti duchu druhého dodatku, i při sebekonzervativnějším výkladu. Nikdo přece neprotestuje proti tomu, že například zločinci sedí v kriminále, ačkoli i jim ústava zaručuje volnost pohybu. Analogicky má každý právo přechovávat a nosit zbraň, pokud se tohoto práva nějakým způsobem nezbaví. Co je v tom za problém s druhým dodatkem?

Vezměte auto, v U.S. of A. nejméně stejně silně symbolický kousek jako zbraň. Nikoho nenapadne argumentovat, že je blbé, když si musí udělat řidičák a až pak  začít jezdit v cadillaku. Nikomu by ani nepřišlo na mysl, že je divné, že si o něm lidé z Deparment of Motor Vehicles zjistí, jestli například žadatel o řidičák není slepý a tudíž k řízení vozu nezpůsobilý.

Pak si jdete to auto koupit, nejspíš pomocí kreditky (aha, už je to tu znovu!) - a vůbec nikoho nepobuřuje, že si ho banka pěkně prolustrovala, než mu kreditku vystavila. Pak se musíte pojistit a pořídt potvrzení o emisích, jinak si nezajezdíte. Zase si nikdo nemyslí, že se mu tím narušuje svoboda jízdy v autě.

A když už to všechno je hotové a sednete za volant, ani ten nejlibertariánštěji laděný konzervativec nebude považovat semafor za porušení práva na svobodný pohyb. Podle mne je to jasnější než tisíc facek.

Celkem vzato tedy člověk, chce-li jezdit v autě, bez přemýšlení podstupuje lecjakou byrokratickou překážku, odevzdává o sobě leckomu mnoho informací a naopak přijímá mnohá pravidla; o ničem z toho není v ústavě ani zmínka. Ale jen co má, řekněme, takový fanda NRA z Texarkany podstoupit desetinu téhož kvůli koupě pistole, hned v něm začne cosi hlodat o druhéím dodatku. Připadá mi to jako neuvěřitelně masový logický zkrat. Když jsem se na to ptal kamarádů Američanů, řekli většinou, že tomu nerozumím. Měli pravdu. Jestli to ze mne dělá pomateného liberála, taky dobře.

ZÁHADA TŘETÍ: PAVEL ČAPEK

Trpkost záhad s celou ústavou USA a zbraněmi a bankovními převody ale vůčihledě slábne v porovnání s tím, co mi zhruba třikrát do měsíce připravuje Pavel Čapek. Letitý sportovní komentátor České televize se specializací na fotbal a veslování mi pokaždé dokáže srazit čelist pořádně dolů. Vždycky trvá několik hodin, než se mi to upraví.

Slyšel jsem mluvit Miloše Jakeše; slyšel jsem mluvit svého synka ve dvou letech i plastikové blondýny v televizní reklamě; slyšel jsem mluvit prodavačky v Hypernově a řeči z podia při udílení Zlatého slavíka; slyšel jsem sám sebe pozdě v noci i brzy ráno. Vyslechl jsem si zkrátka už lecjaký nesmysl - ale na takové ptákoviny, jež servíruje divákům ČT při fotbalových přenosech Pavel Čapek, jsem fakt jinde nenarazil.

Kdybyste Čapka (proč ten hrozný chlap aspoň nemá jiné příjmení, dobrý Bože?) neznali, mohli byste si myslet, že základní kvalifikace k jeho povolání je dvojí: zaprvé, měl by se orientovat v tom, co komentuje, a měl by uměl mluvit jako člověk. Kdyby byl divák hodně náročný, mohl by očekávat, že se třeba od komentátora dozví něco zajímavého; nebo že třeba bude příjemné ho poslouchat.

Tuhle trojí laťku podskakuje Čapek zcela spolehlivě a zcela přesvědčivě. Budu-li se držet zvolené metafory, tu laťku by neshodil, ani kdyby při skoku natáhl obě ruce nad hlavu a držel v nich koště (což by jinak mohlo být užitečnější, ptáte-li se).

Abych nekřivdil, takhle se projevuje při fotbale; nevím, jak komentuje veslování. Roli to hrát může: takový Petr Svěcený vychází z nejlepší čapkovské komentátorské školy, když komentuje fotbal. Ale když ho slyšíte mluvit o dostizích, najednou jasně slyšíte, že věci rozumí - a jako by to hned byl úplně jiný člověk.

Teď ve středu při pravidelném přenosu z Ligy mistrů viděl Čapek na tribuně dvě známé postavy. Nebudu citovat doslova, ale zhruba to sedí: "Tady sedí Michel Platini s prezidentem Realu Madrid Florentinem Pérezem, ačkoli nedávno komentoval miliardy, které Real v době krize zaplatil za nové hráče. Ale přestřelky mezi oběma muži jsou dávno zažehnány." Eh? Věčná škoda, že nekomentuje třeba kongres ODS: "Mirek Topolánek mluvil s Pavlem Bémem, (což znamená), že přestřelky mezi oběma muži jsou dávno zažehnány." Béééé.

Nebo: "Ačkoli střela XY brankáře neohrozila, dostali se modří k zakončení ještě jednou." Béééééé! Člověk chápe, že naživo může i profesionálovi vyletět z úst leccos, ale u Čapka je taková každá druhá věta. (Ty ostatní jsou nejvydatnější zásobárnou klišé, kolik jich jenom čeština má.)

Věcně na tom není Čapek o nic líp. Nedávno byl ve studiu s trenérem Josefem Csaplárem. Zeptal se třikrát za sebou, jestli výkon toho a toho mužstva ovlivnilo to a to, a Csaplár třikrát odpověděl, že ne. Potřetí už to na sobě dal znát: "Teď jsem to říkal, je to tak a tak." Béééééééééé... Člověku by bylo muselo být Čapka líto, kdyby neměl za ta léta zřetelný pocit, že on sám to buď nevnímá, nebo je mu to zkrátka šumák. Jindy : "Hráč XY vysoko překopl branku. Asi málo sklopil nárt." Asi. Nebo mu balón nadzvedl Mikuláš, nebo přestala fungovat gravitace, nebo co já vím. Béééé!!

Sledoval jsem v minulých týdnech fotbalové mistrovství světa do 20 let; komentovali to dva Angličané. Těch věcí, co jsem se za těch pár o fotbale dozvěděl! Kromě toho se ti lidé - v rozporu s britskou monoglotní pověstí - naučili vyslovovat jména hráčů, byť jedni byli třeba z Maďarska a druzí z Česka. Bavili se u toho. Byli to dva živí lidé, kteří se vyznali ve své práci a měli z ní radost (asi jako když Svěcený mluví o dostizích).

To srovnání je nelichotivé pro všechny české fotbalové komentátory s výjimkou Jaromíra Bosáka, ale Čapek je zkrátka neuvěřitelný. Je to člověk, jehož výkony stanovují kritéria samy sobě; srovnání s kolegy je zbytečné.

Působí týmž dojmem jako číšníci v hospodách, které se živí praním peněz a ne obsluhováním hostů. Ta přezíravost, ten okázalý nezájem, to blazeované "strpím tě tady, ale docela mě sereš" - úplně Čapka vidím, jak přes rameno utrousí: "Kolega!"

Ta záhada spočívá v jednoduché otázce: jak se ten člověk s takovými výsledky udržel na své prestižní pozici takovou dobu? V Československé televizi začal pracovat v roce 1980, na plný úvazek o čtyři roky později. Tohle dělá člověk s téměř třicetiletou praxí - a jde to. Jak je to možné?

Moje jediné vysvětlení je takové, že na své kolegy, nejlépe na nadřízené, něco moc nepěkného ví. Vážně by mě zajímalo, co to je. Alespoň jednoho pořádného strupu bych se zbavil. Béééééééééééééééé!

 

 

 

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.1

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Daniel Deyl