Soumrak idiotů?
30.10.2009 02:01
Znáte ty dny, kdy vám všecko padá z ruky, kdy ráno při cestě z domu zapomenete nejprve klíče, pak telefon a nakonec obojí; kdy vám podřízený udělá ostudu a nadřízený průšvih; v bance vám řeknou, že výplata ještě nedorazila, a děvče vašich snů bez omluvy nedorazí na rande. Ty události mají nepochopitelný sklon shlukovat se (a to ještě není řeč o Rossu Hedvickovi), zatímco věci pěkné na sebe nachají zpropadeně dlouho čekat.
Váš telegrafista proto tento týden propadl okouzlení. Během dvou dnů jsem se dočetl hned o čtyřech či pěti případech, v nichž někdo prokazatelně chytřejší, respektovanější a vůbec důležitější než já veřejně prohlásil něco, co už sám povídám dlouho a obvykle jsem kvůli tomu za blba. Říkejte mi narcis, chcete-li, ale potěšilo mě to.
1) HOMOAKTIVISTI
Nedávno jsem někam jsem napsal, že mi homoaktivisti lezou krkem, protože a) z nich slyším čirý oportunismus, b) mají sklon kecat mi do věcí, což nemám rád. Dostal jsem se kvůli tomu do sporu s Filipem Sklenářem, jenž mne nabádal, abych o homosexualitě psal s větší dávkou citlivosti a opatrnosti, protože jsou to věci choulostivé. (Mezitím pan Sklenář trošinku ubral na invektivách vůči mně a sepsal několik textů, některé zcela brilantní, některé méně, jak už to s námi pisálky chodívá. Pozurážel v nich hlava nehlava kdekoho. Zřejmě náboženství není věc choulostivá, jinak by o něm jistě psal s větší dávkou citlivosti a opatrnosti.)
Zmiňuji spor s FS proto, že formálně i obsahově souvisí s tím, o čem bude řeč teď. Anglický deník The Daily Mail otiskl nekrolog Stephena Gatelyho, člena hudební (berme ten výraz jako zjednodušení v zájmu debaty) skupiny Boyzone z pera Jan Moirové. Nesepsala uctivý výčet Gatelyho skvělých vlastností, jež budou chybět jeho rodině, populární hudbě a vůbec tak kdekomu. Naopak, pustila se - na nekrolog dost nevybíravě - do patolízalství, s nímž její kolegové přijali oficiální verzi jeho úmrtí.
Stalo se, že Gately se svým manželem trávili bujarou noc na Mallorce. Přišli domů k ránu a přivedli s sebou pětadvacetiletého chlapíka z Bulharska. Gately strávil noc v na gauči v obýváku, zbylí dva muži v posteli v ložnici; účelem Bulharovy pozdní návštěvy byl sex se zpěvákovým manželem. Ráno našli Gatelyho mrtvého; podle oficiální verze nebyl opilý ani na drogách. Novináři řekli "ano, prosím" a přijali koronerovu verzi, že Gately zemřel přirozenou smrtí.
Moirová si naopak myslí, že je to divné, když třiatřicetiletý člověk jen tak pro nic za nic umře a nikdo se nediví. A v článku pod titulkem "Na smrti Stephena Gatelyho nebylo nic přirozeného" mimo jiné napsala, že úmrtí mohlo mít co do činění s Gatelyho životním stylem a že ta událost "vrhá trochu jiné světlo na pohádku typu 'žili šťastně až do smrti', jakou slýcháme o homosexuálních manželstvích".
Že Gatelyho rodinný vztah nebyl docela standardní, vypadá podle způsobu, jímž oba manželé strávili svou poslední noc, docela jasně. Jestli Moirová naznačuje právem, že tak je to v homosexuálních manželstvích často, je věc jiná; určitě to však je věc, o níž se rozumní lidé mohou přít.
Ale kdež, přít. Britská Press Complaint Commission, Komise pro stížnosti na tisk, dostala dvaadvacet tisíc stížností na to, co že si to Moirová a celý list dovolili. Stálo v nich leccos, od prosté stížnosti typu "to je ale hrůza!" a žádosti o omluvu přes požadavek na vyhození Moirové a šéfredaktora až po záruky (ano, záruky!), že se něco podobného nebude opakovat. Proč? Že její článek je homofobní. Mně to připadá neuvěřitelné - ačkoli docela v lajně s reakcí FS na moje písmenka, když jsme u toho.
Naštěstí existuje The Spectator. Mí dva nejoblíbenější tamní autoři, Rod Liddle a Matthew Parris, nezávisle na sobě napsali články na podporu Moirové. Oba v jiném gardu: průraznější Liddle rozhořčeným homoaktivistům poradil, ať nejsou hysteričtí a ať si (zjednodušeně řečeno) trhnou nohou. Noblesní gentleman - a sám homosexuál - Parris varoval před voláním po cenzuře. "Střezte se cenzora," píše. "Je pro někoho těžko přijatelné to číst (míněn článek Moirové)? I my děláme a říkáme věci, které jsou pro různé lidi těžko přijatelné." Svoboda slova je oběma pánům zkrátka milejší než právo nebýt urážen. To je podle mne moudrý postoj.
2) MULTIKULTURALISTI.
The Economist napsal minulý týden, že koncept evropského vycházení s etnickými menšinami má sklon nadělat víc škody než užitku. Že pravidla multikulturalismu živí byrokracii, zvláštní zájmy, korupci a vůbec kdejakou idiocii (jimž se tak daří dobře tak či tak i bez téhle pomoci). Že zkrátka možná, když se to vezme kolem a kolem, celý ten multi-kulti byznys by se už mohl zabalit.
To je korektní a citlivý Economist, jenž léta řeší hlavolam, jak zůstat na správné straně pokroku a přitom nelhat. To členovi vedení Bundesbanky Thilo Sarrazinovi došla trpělivost a na správnou stranu pokroku se projednou vybodl. Dal rozhovor pro Lettre Internationale a pustil si v něm pěkně hubu na špacír. Byla řeč o imigraci; posuďte sami.
"Turci dobývají Německo stejným způsobem jako Albánci Kosovo: vysokou porodností."
"Je skandální, když imigranti druhé a třetí generace stále ještě neumějí mluvit německy."
"A je skandální, že turečtí chlapci odmítají poslouchat učitelky kvůli tomu, že jsou ženy."
"Velké množství Arabů a Turků nemá v Berlíně jiné produktivní uplatnění než prodávat ovoce a zeleninu."
"Nemusím si vážit nikoho, kdo žije na účet státu a přece jej odmítá uznat; někoho, kdo se nestará o to, aby jeho děti dostaly řádné vzdělání, ale zato neustále produkuje nové ošátkované dívky."
Jestli jste v předcházejících řádcích našli cokoli, s čím nesouhlasíte, jste na tom jinak než já. V politicky korektním Německu si ale Sarrazin nadrobil. Šéf Bundesbanky Axel Weber mu doporučil odstoupení, jeho sociální demokracie hledá způsob, jak jej z partaje vyhodit a Der Spiegel píše o právnících hledajících, jestli Sarrazin neporušil zákon. Jestli zákon neumožňuje konstatovat holá fakta, to jsme tedy na tom dobře. Nicméně - a to je na tom pikantní - osmdesát procent Němců si myslí, že TS má pravdu. Zaplaťpámbu.
3) SRANDOVNÍ SCHWARZENEGGER.
Tohle nesouvisí s žádným významným trablem, ale je to zábavné. Arnold Schwarzenegger vrátil z guvernérského sídla v kalifornském Sacramentu kongresmanům jakýsi zákon, jejž nepovažoval za důležitý. Poslal s ním taky průvodní dopis, jenž vypadá takhle.
Co že je na tom? Kromě sdělení zjevně napsaného je tam ještě jedno skryté. Tajenku tvoří první písmena z každého řádku (počínaje "for some time") při čtení shora dolů. Šťastná země, kde mají na guvernérském úřadě tolik smyslu pro humor. (Mimochodem, stejný vtip použili pozůstalí jistého Johna McCafferyho na montrealském hřbitově Cimetiere Notre-Dame-des-Neiges. Frankofilové prominou, neumím na téhle klávesnici příslušné francouzské akcenty....)
Nejlegračnější ovšem je, že ti, kdo si toho všimli, četli jen "fuck you". Nevím, jeslti četli i dál (tedy níže), což by celkem dávalo "fuck yousa". Schwarzenegger může jen doufat, že si to nepřečte Ross Hedvicek. Měl by jinak k tématu jistě mnoho co říci; proč taky zrovna tohle by mělo mít výjimku, že ano. No. co se dá dělat.
4) HUMAN RIGHTS WATCH.
Ne že by na lidských právech a na snaze nedopustit jejich pošlapávání bylo něco blbého, chraň Bůh. Blbé je, když si někdo z téhle vznešené myšlenky udělá kladivo a začne rozhodovat o tom, kdo je čarodějnice. (Jak už to tak se vznešenými myšlenkami chodívá.)
Mezi takové kladivonoše patří i organizace Human Rights Watch. Působí po celém světě, nebo spíš na různých místech všude možně po světě; ale hlavně má spadeno na Izrael. Nemine týden, abychom se od nich nedozvěděli, co že Židé zase Arabům provedli. Ne že bych si myslel, že je pro Araby soužití s Izraelci zdrojem nějaké obzvláštní blaženosti, ale podle HRW je vina za tamní nepravosti absurdně nerovnoměrně rozložena v neprospěch židovského státu.
V Izraeli žije 7,5 milionu lidí, působí tam na 80 organizací, jež se zabývají lidskými právy; je tam svobodný tisk, politicky aktivní vysokoškolská scéna, demokraticky zvolená vláda vzešlá z množství politických stran a nezávislá justice, jež často rozhoduje v neprospěch vlády.
V zemích arabského světa žije 350 milionů lidí. Ve většině z nich není nic z výše uvedeného a v žádné z nich není všechno. Řeklo by se, že právě tam bude bohatě financovaná globální organizace platná; ona se ovšem vehementně věnuje téměř výhradně Izraeli. Human Rights Watch zkrátka ztratila ze zřetele svůj hlavní smysl otevírat uzavřené společnosti, propagovat základní svobody a podporovat disent.
Teď si řeknete, že jsem pomatený pravičák a zapomněl jsem, že to byli právě lidskoprávaři, kdo po helisnké konferenci v šestasemdesátém pomáhal tlačit na bolševika, aby se choval slušněji (ne že by to bylo moc co platné, ale přece).
Jenže - chyba lávky. Výše uvedený odsudek HRW nepochází z mé hlavy, nýbrž z pera jistého Roberta Bernsteina, amerického nakladatele, jenž před desítkami let vydával Havla, Sacharova, Bonnerovou a další. A jakou že má kvalifikaci mluvit do řemesla organizacím zabývajícím se (ne)dodržováním lidských práv? Inu, je zakladatelem Human Rights Watch. To potěší.
5) GURUOVÉ MANAGEMENTU.
Nevím, jak vy, ale já nesnáším PowerPoint. Jak slyším "powerpointová prezentace", obrací se mi žaludek. Ten program je sestrojen tak, aby jeho pomocí nešlo za žádných okolností předat jakoukoli rozumnou informaci; jeho jediným úkolem je zařídit, aby sebevětší hovadina vypadala důstojně napsaná. Aby sloganu, jenž se objevuje tam, kde by jinak mohla být myšlenka, bylo možné navléknout nepadnoucí kabát zduřelé, nejapné sebedůležitosti. Autoři komunistických sloganů (na mysl se dere třeba "Za socialistickou železnici!") už v PowerPointu rovnou mysleli.
"KYKYRYKÝ," stojí ozdobnými verzálkami na temně modré stránce, která u pravého okraje přechází v blankytnou.
Enter.
"KOKODÁK," říká druhá taková stránka, jen sytě červená.
Enter.
KYKYRYKÝ. PLUS. KOKODÁK. ROVNÁ SE. ÚSPĚCH. GUŽBLEBUŽ.
..., dočtete se na pozadí, v němž přechází modrá v červenou. A tak dále. A nikdo není v PowerPointu víc doma než guruové managementu. Ještě pár let před tím, než udeřila krize, začali si někteří bystří lidé všímat legračního efektu, že drahé manažerské školy chrlí do vedoucích míst všemožných podniků neschopné lidi v disproporčně velkém počtu.
Stane se málokdy, že narazíte na právníka balancujícího na hraně gramotnosti nebo na doktora, jenž nepozná oko od ucha. Ale megablbů s titulem MBA je požehnaně (kromě spousty chytrých lidí, samozřejmě). Jsou to nešťastníci, kteří namísto cvičení smyslu pro odhad rizika strávili studia přežvykováním - a později rozechvěle autorským tvořením - prezentací v PowerPointu. A jsou na to hrdí, asi jako bolševik býval hrdý na VUML. "PowerPoint to the People!" zpívají si s Lennonem.
Biblí všech těchhle powerpointových manažerů na kterémkoli stupni vývoje je kniha Stephena Coveyho Sedm návyků vysoce efektivních lidí. Téhle věci se prodalo 15 milionů výtisků ve skoro 40 jazycích. Její autor byl úspěchem natolik dojat, že přidal ještě Sedm návyků vysoce efektivních rodin a Osmý návyk a teď pracuje na knize věnované odstranění zločinnosti (v jeho případě by to spravila sebevražda, ptáte-li se mne).
Není divu, že génius Coveyho formátu udělal díru do světa. Mezi sedmi původními návyky najdete břitká moudra jako "ráno vstaň a vyčisti si zuby", "pracuj pilně", "nebuď úplný idiot" a podobně (ne, není to doslova, ale zhruba to funguje).
Ve svém minulém čísle se za to do něho opřel můj oblíbený The Economist. Napsal plus minus, že Covey by nejlépe udělal, kdyby více mlčel. Podivil se nad tím, že guru nedávno jmenoval jako jednu ze vzorově vedených firem Saturn, divizi General Motors, právě ve chvíli, kdy vyhlašovala bankrot. Docela slyšitelně se uchichtl nad tím, že třetím ze sedmi principů je "udělej nejdůležitější věci jako první" (doslova "put first things first") - ano, čtete správně, to je zásada číslo tři.
Zkrátka, kdosi v Economistu se na tu powerpointovou nestvůru namíchl. A napsal článek, který se v rozporu s praxí v Economistu běžnou netýká ničeho aktuálního. To je sice trochu bláznivé, ale rád se přiznám, že mně víc než milé. A co si o tom myslí Ross Hedvicek, je, jak bych to řekl, no... prostě - však vy víte. A on nakonec asi taky.
Vytisknout
Poslat
