Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

23. 1. 2018
Rubrika: O jídle a pití

O anglické snídani

Autor: Daniel Deyl

06.11.2009 01:23

Jednou se mi poštěstilo sehnat dohromady několik lidí, kteří přislíbili, že se podrobí kulinářsko-společenskému experimentu a nechají si ode mne uvařit snídani. Člověk nemá vystavovat své bližní takovému riziku, řeknete možná; ale jsou to všechno lidi se sklonem k dobrodružství a souhlasili dobrovolně, přestože věděli, že se pokusím vytvořit napodobeninu anglické snídaně. Taky tušili, že je to na moje poměry vrchol kuchařské komplikovanosti, takže se nemají nač vymlouvat; každý má svůj adrenalinový sport. Já se taky nevymlouvám.     

Nevím, kdo vymyslel, že snídaně se podává ráno. Já ji servíruji navečer. Je to z nouze ctnost, ale strávníci zase už mají echt vyhládlo, což se vždycky hodí. Ráno jsem proto teprve vyrazil na nákup surovin. Netrval ani půl dne, protože jsem se do obchodu vracel pouze osmkrát; to proto, že anglická snídaně má osm základních ingrediencí. Jestli se teď ptáte, s čím jsem tedy odešel z obchodu poprvé, nejčestnější odpověď je, že už nějak nevím.     

Mohli byste se ale ptát ještě daleko záludněji, jako proč že se do takového projektu vůbec pouštím, když se znám, nebo proč, když už považuji takové hazardérství za nevyhnutelné, jsem si umanul zrovna osm ingrediencí. Na obojí existuje pádná jednoslovná odpověď - Blackpool. Možná jsem to tady už někde zmiňoval, ale před lety mne tam Lidové noviny poslaly, abych o čemsi brizantně zajímavém napsal. Hned po časně ranním příjezdu jsem se tam stal hostem jednoho kouzelného, domácky ušmudlaného, maličkého podniku se třemi čtyřmi umakartovými stolečky; vedla ho taková milá teta ("darling, your coat is ALL WET!") a jestli si dám snídani. Jasně, madam, a ano, se vším. To jsem nevěděl, co znamená "se vším". Brzy jsem se dozvěděl: jestliže dovnitř se dalo projít mrňavými dveřmi jen obtížně, zpátky to už po snídani nešlo vůbec. Člověk se několik dalších hodin mohl pohybovat výhradně koulením, i kdyby nakrásně na pohyb vůbec pomyslel. A bylo to báječné.     

Slovo pak dalo slovo a ve mně zase jednou zvítězil sklon k lehkovážnému pohrdání vlastním i cizím zdravím: dobře jsem si ověřil, že neexistuje nic jako Soud pro válečné zločiny v bývalém Československu, a rozhodl jsem se, že tu úžasnost taky uvařím. Na první pohled to není nic složitého. Asi jako anglický trávník: jednou za týden to posekáte, vymetete koštětem a je to. Aby to bylo doslova ono, musíte to, pravda, dělat tři sta let, ale zhruba to sedí. 

Anglická snídaně se vším funguje trochu podobně: je to jednoduché jak pár facek. Vezmete vajíčka a uděláte volská oka. Vezmete plátky toastového chleba a opečete je. Vezmete rajčata a celá je orestujete. Vezmete žampiony a udusíte je. Vezmete plátky prorostlé šunky nebo libové slaniny a osmažíte je. Vezmete párečky - musejí být speciální, malé, bahnité a dost neurčité chuti; trochu musíte mít pocit, že už je někdo jednou snědl - a osmažíte je taky. Vezmete fazole v tomatové omáčce a ohřejete je. Vezmete brambory, trochu je uvaříte a trochu orestujete. (Do všech těch věcí jednou za čas nasypete sůl a pepř, abyste nebyli za blbce.) Uvaříte čaj, z lednice vezmete máslo, hořkou pomerančovou marmeládu a pomerančový džus a dáte to na stůl. Pak ty všechny osmažené, orestované, uvařené, udušené a opečené věci naházíte na talíř. Ten dáte taky na stůl. Pak se děj vůle Boží.     

Šedá, příteli, je veškerá teorie, pravil Goethe trefně; možná mu někdy nějaký amatér připravoval snídani. Vtip je samozřejmě v tom, že nikdy, ani v sebevětší kuchyni, nemáte dost hořáků, abyste to všechno mohli dělat najednou. A buďte rádi, že je nemáte, protože kdybyste měli, potřebovali byste stodvacet rukou na jejich obsluhu. I s obvyklými čtyřmi hořáky se vám stane - alespoň pokud máte stejný smysl pro organizaci jako já - mnoho věcí, o nichž se kuchařky nikdy nezmíní a dobře vědí proč. Pokud jste taky chaoti, můžete se mnou při čtení následujících řádek alespoň soucítit; pokud ne, můžete si mnout ruce nad tím, že jste narazili na prokazatelně větší pako, než za jaké se občas považujete sami. (Podle nátury si můžete taky myslet, že je to proto, že jsem Čech a tím pádem idiot.)

Žloutky se rozlily. Párečky se pevně připekly na pánev a nechtěly se s ní rozloučit. Rajčata jsem restoval na octu namísto oleje, na což mne až ex post upozornily vyčítavé pohledy stolovníků. Houby - hergot, houby! - na ty jsem zapomněl a udělal jsem je velmi, velmi pečené. Šunku mezitím sežral hladový host. Brambor bylo absurdně mnoho a s každou další minutou jich přibývalo, až se rozvařily, protože jsem mezitím dával bacha na fazole. Nalil jsem čaj na toasty a osladil džus. Vajec vyšlo o dvě méně, než bylo třeba. Fazolky, inu, ty prostě zůstaly fazolkami; to bohatě stačí. Byly nesmyslně horké, zatímco ostatní stydlo a vůčihledě uvadalo, jak to jen zklamané, ponížené odstavené jídlo umí.     

To celé trvalo několik desítek let, připadalo mi. Někteří hosté (mezi nimi ten prozíravý, jemuž byla milejší šunka v hrsti než komplet snídaně na střeše) bez rozloučení odešli, jiní usnuli, když v kanastě dosáhli pětadvaceti tisíc, a jeden pragmatik poslal pro pizzu a láhev whisky. Díky posledně uvedenému se ten den řady anglofobů nijak významně nerozrostly. Celý projekt dopadl, řekněme, remízou. Když u sportovní metafory zůstanu, byl to opravdu vydřený bod; nasazení rozhodně nescházelo, ale herní kvalita...     

Na konci toho všeho pekla bylo na talířích cosi vzhledu vágně pornografického, při pohledu do kuchyně hostům samovolně naskočilo na rty slovo Augiáš a já si připadal jako kapitán Willard na konci Apokalypsy: otlučený, zbrocený potem a krví svou i cizí, na smrt vyčerpaný a šťastný, že už to všechno skončilo, ještě s vražedným nástrojem v ruce. A Willard to ještě nemusel druhý den uklízet; u mě na to byl zapotřebí moderní ekvivalent Marshallova plánu, zejména když se ukázalo, že whisky došla.     

Vaření anglické snídaně se vším je právě to, co by se mělo vyučovat na manažerských školách namísto matematických modelů a marketingových triků. Pánev namísto PowerPointu, račte rozumět. Mohla by se z toho skládat prestižní projímací zkouška. Kolik těch potřebných disciplín by se najednou uživilo! Počítejte se mnou.     

Výuku správného nakupování by ocenili studenti, kteří svou kariéru vidí v práci s FMCG, rychloobrátkovým spotřebním zbožím. Vždycky jsem si myslel, že je to třeba větrák nebo lodní šroub, ale prý je to spíš květák a pribináčky a tak. (Požadujeme: orientace na detail a řidičský průkaz sk. B podmínkou. Zn. Snídaně.) Praxi v rozdělování osmi zvlášť upravovaných kusů jídla mezi čtyři hořáky a jednu troubu ocení každý budoucí logistický boss. Prioritizace, timing, customer service, corporate responsibility, multitasking, ekologické nároky - toho všeho si při přípravě ASSV, anglické snídaně se vším, užijete habaděj. A když se to za ty tři čtyři roky naučíte, vznikne z toho dobré jídlo, což je přesně o dobré jídlo víc, než co si za stejnou dobu odnesete z běžné manažerské školy.     

A nekecám: naschvál, jestli vás někdy napadlo, co by se dělo, kdyby jste si nechali uvařit snídani od, řekněme, Microsoft Corporation. Dali byste vajíčka na pánev a nic by se nestalo. Zjistili byste, že musíte sporák vypnout a zapnout a pak to snad půjde. Nepůjde. Pak vás upozorní, že tahle vajíčka jsou blbá a na vašem sporáku prostě nefungují; pokud si však koupíte za půl roku nová vajíčka, bude všechno OK. S těmi starými si zatím můžete udělat jedině to, co se s žádným vajíčkem udělat vážně nedá.     

Taky dobře by vám uvařil, řekněme, ČEZ. Nakoupil by za vaše peníze milionsedmsettisíctřistadvanáct vajíček. Vám by udělal dvě, za která byste zaplatili samozřejmě zvlášť. A co se stalo s tím milionemsedmistitisícitřistadeseti vajíčky? Inu, to jde na vývoz, přece. A zkus si objednat snídani jinde, hajzle.     

Pikantní krmi by vám připravila i taková Raiffeisenbank, "jediná banka, která vám za uvaření snídaně zaplatí". Poslala by vám papír, na němž by bylo drobným písmem napsáno, že ceník procesu přípravy vajíček prochází úpravami, k čemuž vám blahopřejeme. Vajíčka budete mít nicméně uvařená pozdě, za což vám banka naúčtuje penále, abyste si nepřipadali opuštění. --- Lepší by bylo obrátit se na velkou investiční banku, řekněme na Goldman Sachs. Ta by vzala vaše vajíčka a zašmelila by je. Kdyby se na to náhodou přišlo, zavolali by někomu na vládě a vajíčka by se hned nějaká našla.     

Parádně by se snídaní vyšla Sparta Praha. O Slavii nemluvím, protože tady to čtou slušní lidé (XY a spol. prominou). Vzali by vajíčka od jakž takž slibných slepic (šéfové Sparty, ne čtenáři), prodali by je do Turecka a za utržený peníz by koupili vajíčka blbá. Pak by zjistili, že to nikomu nechutná; koupili by tedy část těch jednou prodaných vajíček zpátky, samozřejmě dráž než za cenu prodejní. Pak by zjistili, že většina jich je prošlá, nakřáplá a vůbec docela k ničemu. Dan Křetínský by řekl, že mu nevadí, když na tom prodělá 150 mega; naservíroval by blbá vajíčka a vás by nechal přemýšlet, jestli není lepší nesnídat.  

Úplně byste si pošmákli na eurosnídani. Z Bruselu by napřed přišla výzva k napsání snídaňového grantu. Ten by získal někdo, kdo by mohl prokázat, že a) nemá s vařením snídaní žádné zkušenosti, b) žádný grant nepotřebuje, anžto je za vodou. Potom by přišel někdo s příslušným oprávněním a řekl by, že váš sporák nesplňuje bezpečnostní normu. Vyměnili byste sporák dřív, než dotyčná norma přestane platit, ale ne dost brzo, abyste unikli nejprve seznamu povolených vajíček a posléze oznámení, že vajíčka se jíst nebudou vůbec, protože obsahují škodlivé plyny. No a nakonec postačí počkat na výrok lucemburského Evropského soudního dvora, jenž vám zatrhne říkat tomu anglická snídaně, poniváč suroviny nepocházejí z Anglie. Na takto vzniklé eurosnídani z diabetických křupínků si pochutnáte již v roce 2049 a přijde vás na pouhých sedmsettisíc eur. (To už Angličani vědí dnes, pročež kontinentální snídaně je stejná jako anglická, mínus jídlo. Když si ji objednáte, zůstane vám máslo, marmeláda, toasty a čaj.)     

Z čehož plyne, že nejlepší je udělat snídani sám. Pokud tedy máte přátele, kteří vám to odpustí.  


Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.11

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Daniel Deyl