Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

23. 1. 2018
Rubrika: O jídle a pití

Fuck You Lamb

Autor: Daniel Deyl

04.12.2009 09:30

Ty vole. Nemám obvykle rád, když lidé říkají "ty vole" namísto pozdravu, namísto "velmi žasnu", "rozhodně nesouhlasím" i "poslyš, nevěřil bys...". Ale tenhle týden se mi staly takové věci, že nic jiného by neznělo správně. Doufám, že se mi to podaří vysvětlit natolik uspokojivě, abyste si neodnesli pocit, že jsem tohle sepisoval s úmyslem mluvit s vámi ošklivě. Tedy, bez urážky: ty vole!

Celé to začalo laskavým čtenářem, jenž mne tady upozornil na Robertsonovic obchůdek s anglickými potravinami v Dejvicích. Netrvalo dlouho a cosi mě tam zavedlo. I koukal jsem na ty dobroty, které už znám - to jsou shepherd's pie a Cornish pasties a steak and kidney pie, všechno variace na téma gulášoid v těstíčku.

Jablečný mošt Strongbow, který chutná jako jablečný mošt, jen člověku leze do hlavy, protože má v sobě alkoholu jako pivo čtrnáctka. Mošt, ne člověk.

Nebo drožďová pomazánka marmite, která chutná jinak než všechno, co jsme zvyklí považovat za jídlo, a člověk se napoprvé trochu rozhoduje, jestli je to dobré nebo ne.

Jsou to věci buď bez diskuse skvělé, nebo takové, že když má člověk aspoň trošku rád Anglii, dokáže si je bez problémů užít. A pak jsem koukal na věci, které jsem v životě neviděl, jako je Irn Bru. Prodává se to v plechovce; kdo ví, třeba je to k pití. Podle paní prodavačky to chutná jako žvýkačka. Neměl jsem dost odvahy zeptat se, jaká žvýkačka. Koupil jsem Irn Bru dětem k Mikuláši, když to přežijou, třeba se taky osmělím.

Pak jsem viděl takové věci, které znám, ale jsem pevně rozhodnut v té známosti nepokračovat; to jsou třeba marshmallows, takové kusy polystyrenu. Někdo si to ještě opéká na ohni. Já vím, zpívají o tom Beatles, ale co je moc, je zkrátka příliš. Řídím se poučkou, že s marshmallows se nemluví, i kdyby je volilo dvacet procent lidí.

A nakonec jsem viděl věci, o kterých jsem sice už slyšel, ale nikdy je nepozřel. A nejvíc mi padla do oka mint jelly. Šlo by to přeložit jako mátový džem či pomazánka, ale ani jeden z těch pojmů by tomu nedělal dobré jméno. Pro ty, kteří to neznají: mint jelly je rosol výhružně zelené barvy a ještě k tomu průhledný; od pohledu vypadá jako něco, čím se natírá Darth Vader, než se jde na na noc vypnout. Taky to prý umí mít jinou barvu, ale výhružností bych si byl jist.

Chutná to právě tak. Když se nad tím zamyslíte, je to skoro zázrak: uzříte-li citron a zakousnete se do něj, nepřekvapí vás, že má citronovou chuť. Není to však dáno jeho samotným vzhledem, z něhož by šla nějak odečíst kyselost; může za to prostě letitá zkušenost s citrony.

Mint jelly to však svede. Chutná výhružně zeleně a ještě k tomu průhledně, jestli to je srozumitelně řečeno. Z literatury jsem věděl, že ve chvílích, v nichž se říká mint jelly, se obvykle říká i jehněčí, ovšem jehněčího se mi nedostávalo. I zkoušel jsem si to mazat na chleba, na chleba s máslem, na chleba s paštikou, na vepřové, na salám, na sýr a všechno ostatní.

Nechápejte mne špatně, ne že by to bylo hnusné. Ale při každém tom jednotlivém použití jsem měl pocit, že jsem trošičku vedle; že ve skutečnosti se to hodí na něco krapet jiného a že by stačilo maličko a bylo by to úplně doma.

Napadla mě tak nejrůznější použití mint jelly; kdyby se do toho nalil rum, mohlo by to fungovat jako polotuhé mojito, třeba na cesty. Nebo by to mohlo posloužit témuž účelu jako Marlonu Brandovi v Posledním tangu v Paříži obyčejné máslo. Nebo by se na to mohl chytat exotický hmyz, nebo by to mohlo nějak pomoct při izolaci, nebo, co já vím, to bezvadně dezinfikuje...?

Když už jsem vážně nevěděl, obrátil jsem se na Google. (Nedávno jsem nemohl najít klíče a přistihl jsem se při myšlence, že "to nevadí, podívám se do gůglu".) Našel jsem nejméně 217 receptů o mint jelly - ovšem na její výrobu, nikoli použití.

Snažil jsem se představit si anglické babičky od Exeteru po Newcastle, jak zavařují všechny možné varianty výhružné pasty, pro niž nezná využití ani Google. Neubránil jsem se při tom pomyšlení jisté úctě. Je to podobné jako muzikanti z Titaniku (prý není pravda, že to byli Češi), kteří i v posledních minutách odmítli přestat hrát: "Já tady dělám mint jelly, fuck you, osude."

Tak nějak vypadalo moje duševní rozpoložení ve chvíli, kdy jsem do vyhledávače napsal "what the fuck do you use mint jelly for?!" Dobře jsem udělal.

Mezi prvními odkazy jsem našel zlověstnou větu: "Jenom dvě slova, ty zasrané jehně: MINT JELLY." Tak se s jehňátky obvykle nemluví, že. Otevřel jsem odkaz a ocitl jsem se ve světě stejně bizarním jako je ten, v němž vznikají tuny mint jelly, aniž by je kdo jedl (nebo, ještě hůře, někdo je naopak sní).

Ten svět se jmenuje Fuck U Penguin a je to čísi blog věnovaný zostouzení roztomilých zvířátek. Autor vždycky vezme zvířecí fotografii (netopýrek s dudlíčkem, sladký papoušek, spící jehňátko na slámě) a šeredně mu vynadá. Papoušek vypadá jako mexická vlajka s křídly a spící jehně je nemožný lenoch; najdete tam vše od zneuctění vývojových znaků až po výhrůžku konzumací. "Just two words, you fucking lamb: MINT JELLY." Krystalické dada k potrhání.

Když jsem se trochu uklidnil, zkusil jsem si představit, jak autor vypadá. Podle slohu je to vzdělaný chlapík, podle obsahu téměř jistě muž. Blíž netuším: ale vím, že bych dal kdovíco, abych viděl, jak architekt z Alice Springs, profesor chemie z Watfordu, manažer z Texarkany nebo kdo a co ten člověk je, sedí uprostřed noci za oknem do vnitrobloku a proklíná medvídka.

Co se dělá s mint jelly (vyjma účasti na pojídání fucking lamb, samozřejmě), jsem nezjistil. Ale zato jsem našel několik úžasných informací, o které bych bez té zelené průhledné výhrůžky stěží zavadil. A až pak mi došlo, že to je vlastně vrchol anglickosti v praxi.

Vezměte Francouze nebo Itala; nikdo se nebude ptát, proč je na světě camembert nebo prosciutto. Účel těch věcí je zjevný, tím spíš, že se k němu dobře hodí, protože chutnají dobře. Pro Angličana však jídlo (ani třeba výtvarné umění nebo sex, když jsme u toho) není něčím, co by si člověk měl nějak zbytečně užívat. Když to musí být, budiž; jezme, dívejme se kolem sebe a množme se. Ale nedělejme kolem toho víc rozruchu, než tomu náleží.

Takto chápáno má mint jelly svoje důstojné místo ve spíži každého kontinentálního rádobyanglofila, jakým je váš telegraf. Už si jdu namazat chleba, ačkoli tuším, co mě při prvním soustu napadne. Ty vole...

 

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.69

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.3

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Daniel Deyl