Stopkovy vzpomínky
11.12.2009 10:16
Nevím, co byste dělali, kdybyste najednou zjistili, že d'Artagnan nebo Vinnetou - nebo kterého hrdinu jste v dětství obdivovali - je skutečná postava se vším všudy. A jak by vám bylo, kdybyste se zároveň dozvěděli, že ve skutečnosti byl pokud možno ještě dokonalejší, než jak ho znáte z autorova vyprávění. Já to zažil tenhle týden a je to parádní.
Někde tady o tom možná už byla řeč, ale co se dá dělat: mám rád Rudyarda Kiplinga, v různých dobách z různých důvodů. Napřed se mi líbily Knihy džunglí, poniváč tygr a tak; pak mě bavila jeho kreslená abeceda (ví pámbu, jak se taková věc dá vůbec přeložit); nadchlo mě nenasytně zvědavé slůně, poniváč chobot, poniváč pleskání tvrdým, přetvrdým pařátem a šedozelená blázivá řeka Limpopo, vroubená zimničnými stromy.
Někdy v patnácti nebo tak v tom věku jsem se dostal ke Stopkovi a spol. Přišlo mi to geniální a zanechalo to trvalé následky na mé bránici. Po dalších pětadvaceti letech, během nichž jsem tu knihu do ruky častěji nebral než bral (spíš jsem padl na věci jako If a Břemeno bílého muže), mě začalo bavit, že ten člověk dokázal najednou jít proti proudu, mít pravdu a ještě k tomu zůstat poctivý.
Když sepisoval ty povídky, z nichž později vznikla kniha Stopka a spol., říkali mu lidi, že je to dílo sadistické, lživé a pokleslé. Ukázalo se, že všechna tři nařčení jsou nepravdivá. To se může stát; ale navíc se nějak přihodilo, že ačkoli si Kipling dělal vehementní legraci z "dobrého jména školy" a fangličkářství vůbec, vytvořil představu právě opačnou - že totiž na dobrém jménu školy (a impéria, chcete-li) záleží tím víc, oč méně se tím má člověk ohánět.
A tenhle týden jsem se dozvěděl, že Stopka je pravda víc, než jsem si kdy myslel, skoro doslova. Že Brouk je Kipling, jsem věděl, ale netušil jsem, že M'Turk je skutečný pozdější irský fotograf George Charles Beresford. A hlavně jsem neměl ponětí, že Stopka je generál Lionel Dunsterville.
Ten chlapík odešel ze školy ve Westward Ho! skutečně na vojenskou akademii v Sandhurstu (1882); když odtamtud vylezl, byl v Egyptě a ještě někde; v devadesátých letech ho převeleli do Indie.
-------------------
Kdeže to - jo, do Indie že Dunstervilla poslali. Tam provedl kdejaký brajgl, vždycky si zřejmě dělal věic dost po svém, ale zároveň mu všecko vždycky nějak prošlo.
To je koneckonců naznačené v epilogu, ale je to právě jedna z těch věcí, o kterých jsem si vždycky myslel, že doslova pravda nejsou, stejně jako "týž Perowne, jehož v Rovníkové Africe zastřelilo vlastní mužstvo" a "Hogan, který netušil, že za tři roky padne v Egyptě". A ejhle - je to všechno pravda, jen ta jména jsou změněná.
Teď důležitá věc. Kdybych nebyl pako, byl bych si už před lety přečetl v předmluvě, jak to s těmi postavami a vůbec reáliemi je. Jenže uznejte, kdo by se patlal s přemluvou, když ho čeká úkryt v hlodášovém houští, Prušák Bates a Močifous a tihle všichni, že ano.
A když se to tak vezme, jsem vlastně docela rád. Protože před lety bych si prostě přečetl, že někdo byl nějaký generála nejspíš bych si řekl, že co je mi do generála. A dneska bych to věděl právě takhle a přišel bych o úžasný večer. A taky by mě třeba nenapdalo hledat dál, a to by byla teprv škoda.
Stalo se to tak, že jsem víceméně náhodou vzal Stopku do ruky a koukám, že kaplan klukům navrhl, aby se šli koupat k Pebble Ridge. Říkám si, to by se mělo dát najít na Google Maps, a když už jsem tak u té klávesnice seděl, trochu jsem ty reálie proguglil. Pak vidím, že "země právě vstupovala do pětiletého období Gladstonovy vlády". A protože předtím byla zmínka o devětasedmdesátém roce, nemohlo to být první z obou jeho pětiletých období, tedy začátek roku 1880.
A zjistil jsem tak za pomoci kybernetického spojení s celou planetou najednou, co jsem si mohl přečíst před třiceti lety, za železnou oponou, během pěti minut. Ale zároveň jsem narazil na úplný poklad: na knihu pamětí generála Dunstervilla. Ještě jsem ji nedočetl, ale pro způsob, jímž věci popisuje (formulace "pro začátečníka to bylo možná trochu denervující" coby popis situace, v níž starší studenti drží mladšího za nohy z okna pátého patra školní budovy, například) jsem si ji zamiloval už rovnou.
Dunsterville sjezdil víc než půl světa. Od Indie po Afghánistán, od čínského Boxerského povstání přes stavění silnice ve Francii za první světové války až po protiturecké tažení do Baku, kde se spřáhl s bělogvardějci, to byla kariéra až až. Ale dozvíte se o ní převážně z jiných pramenů, protože "mě spíš baví ta malá vítězství v životě a jestli je to hřích, jsem jím vinen", píše.
Zábavné na tom je, že Dunstervilla honili od čerta k ďáblu mimo jiné proto, že vždycky, když někam na chvíli přijel, naučil se místní jazyk. Ovládal tak hindí, paštštinu, urdu, mandarínskou čínštinu a když si jednou delší dovolenou, naučil se za půl roku německy; nakonec zajel do Ruska, aby - snad i po vzoru svého ředitele Cromwella Price - zvládl ještě ruštinu. Že se mu to pak šeredně hodilo, je zjevné.
A kromě toho byl botanik, tak jako pro nic za nic, aby se neřeklo či co. (Jeho syn Galfrid, pozdější prezident Shell Venezuela, byl obrovským šéfem přes orchideje; jeho knihy o venezuelských orchidejích jsou prý dodnes měřítkem toho, jak má vypadat, když je něco pořádně zmapované.)
Vždycky, když jsem přišel do jakéhokoli kostela, zjistil jsem, že mi říkají "my máme pravdu a ostatní jsou blbci". Řekl bych, že mě léta naučila myslet si spíš, že nikdo nemá tak docela pravdu a že naši oponenti jsou často vzdáleni omylu, píše Dunsterville.
Tak mi přišlo, že to je pěkné, když úspěšný generál má smysl pro humor, je skromný a rozumný člověk a k tomu polyglot a amatérský vědec. Nic víc k tomu asi neřeknu, poniváč co taky. A hlavně si jdu radši číst Stopkovy paměti a jestli se to Střemhlavovi (nebo komukoli jinému) nelíbí, dovolím si jej upozornit, že má plné právo nečíst to; a že jestli je protentokrát nevyužil, s radostí mu k tomu poskytnu šanci novou, kolikrát se mi zachce; a vždycky, když jí využije, poblahopřeju jemu i sobě.
Vytisknout
Poslat
