Daniel Deyl

Deylí Telegraf

TÝDEN.CZ

20. 3. 2010
Rubrika: O dobrých věcech

Na hranicích předložte psa!

Autor: Daniel Deyl

18.12.2009 00:04

Můj synek říká srandovní věci. Nikdy nepoznám, jestli naschvál nebo bezděčně. Před několika lety, mohlo mu být tak sedm a jeho sestře o tři a půl míň (to druhé vlastně platí doteď, když o tom tak přemýšlím), jal jsem se na oba nezvedence působit ve smyslu vzdělání, kapitola poznání přírody. Za pomoci bohatě ilustrované knížky jsem se domáhal správných pojmenování mláďat, jako že dítě od prasete je sele a podobně; ne "ovce, ovec a ovčátko", jak jsem se byl také doslechl.

"A teď kravička," povídám s prstem na příslušném obrázku. "Kráva," vstoupil do hovoru synek a změřil si rodičovstvo. "No, to je takhle: kráva, vůl a dětičky," pronesl zádumčivě.

Jindy, asi tak před dvěma lety, předčítal za domácí úkol věty náhodně vybrané do cvičení v učebnici češtiny. "Cestující jsou povinni na hranicích předložit psa." --- "Cože??" podivil jsem se. "No, tady to je," povídá synek dotčeně. Telegraf zjistil, že cestující musí předložit pas a ne psa, ale smíchy se další čtvrthodinu nezmohl na kloudné slovo.

Konečně minulou neděli, když v Karlových Varech přes noc napadl sníh a ráno se chvíli držel, přišel synek - v jedenácti již patřičně hustej, abych se držel terminologie - a začal mudrovat: "Tatí, kdybysme byli echt svině, tak bysme vzali tady z vokna ten sníh a dali ho mámě za krk." Tak jsme učinili a vysloužili jsme si zhruba tolik, kolik synek avizoval. Zkrátka, povídá ten malý hubený člověk srandovní věci.

Někdy taky povídá věcí podstatně méně srandovní. "Bavili jsme se ve škole o tom, jestli atentát na Heydricha byl správně nebo ne," vylezlo z něho tento týden v odpovědi na tu nejotravnější otázku na světě, "co bylo ve škole?" "A na co jste přišli?" nastražil jsem uši.

"No, že to vlastně moc dobrý nebylo, protože Němci tam stejně dali někoho jinýho a ještě je to rozdráždilo, takže vypálili Ležice a Liďáky, nebo jak se to jmenovalo."

"A co na to paní učitelka?"

"Ta neřikala nic, nás nechala bejt."

"A myslel si někdo něco jiného Třeba že je dobře bojovat proti okupantům, jak se dá? Nebo že kdyby Čechoslováci víc bojovali, mohli to mít po válce o kus lepší a nemuseli jim vládnout komunisti, nebo tak něco...?"

"Tohle ne, ale že se mělo bojovat, to říkal Vašek."

To jsem si mohl myslet. Vašek je nejlepší češtinář ve třídě a navíc z těch bratru dvaceti nebo pětadvaceti páťáků jediný, který umí bezpečně slova české hymny. Jeho hlas proti třídnímu konsensu vlastně ani není moc překvapivý. Vtip je v tom, že Vašek ve skutečnosti není Vašek, nýbrž Nguyen (což je příjmení, křestní jméno si nepamatuju jinak než Vašek, ačkoli vím, že se mu tak říká jenom pro zjednodušení), poniváč je, jak již vysvitlo, Vietnamec.

Znám od vidění Vaškova otce; je to imigrant první generace, prodává v jednom z těch krámků, co nikdy nezavírají, a s Vaškem mluví pochopitelně vietnamsky. Představil jsem si, jak pan Nguyen po dvanáctihodinové šichtě přijde domů a učí malého synka zpívat v cizím jazyce o tom, kde je jeho domov. Styděl jsem se za vlastní lenost.

A vedle toho jsem si snažil představit učitelku, která ani nenabídne třídě jiný pohled, když jí svěření žáci téměř jednohlasně tvrdí, že pravdu měli Moravec a Hácha, ne Morávek a Mašín. (Mimochodem, jsem si skoro jist, že by naopak obhajovala poválečné vraždění českých Němců; nějak je mi to jeden typ lidí.) Nechci jí křivdit, nebyl jsem u toho; třeba ji bolela hlava, nebo k tomu řekla své a můj synek to vypustil druhých uchem ven.

Když však z jedné strany slyším kvákání multikulturalistů o diskriminaci (čímž mají na mysli, že by stát měl platit lidem za to, že nechtějí pracovat) a z druhé strany kvákání národovců, že "tahle země bude patřit žlutejm!", přichází mi školní historka s Heydrichem vhod: ať drží zobák všichni.

Co kdybychom se pustili do zobecňování: jsou-li děti asijských imigrantů chytřejší než jejich domorodí kolegové, ano, patrně jim tato země patřit jednou bude. Takové věty se obvykle říkají tragickým tónem. Mně naopak připadá, že pokud ti lidé navíc skutečně mají lepší povědomí než my o tom, co je správné a co ne, ať jim to tu proboha patří co nejrychleji.

Netvrdím, že to tak nutně je a že Vašek a jeho otec jsou typickým vzorkem asijské imigrace. Dost možná jsou výjimeční. Ale taky to tak být nemusí. Konekconců, komu se to nelíbí, může odejít - pokud, samozřejmě, na hranicích předloží psa.

 

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.31

Diskuze

Daniel Deyl

Daniel Deyl
Oblíbenost autora: 8.4

O autorovi

Narodil se v roce 1965, tedy v roce, kdy zemřel sir Winston Churchill, sovětští vědci oficiálně prokoukli šarlatána Trofima Lysenka a Bob Dylan se naučil hrát na elektrickou kytaru. Studoval řadu vysokých škol od FFUK po BIBS, vždy se zhruba stejným výsledkem. Několik let se věnoval obracení hamburgerů ve Spojených státech; v polovině 90. let USA opustil a do zámoří se vrátila prosperita. Od té doby stál u zániku několika více či méně masových sdělovacích prostředků (Bohemia Daily Standard, Svobodné slovo, ČTI, Mobilserver, Nedělní svět) a pomohl potopit reklamní agenturu AG7. Kromě toho působil v Lidových novinách a samozřejmě v Týdnu.

Kalendář

<<   březen 2010

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Daniel Deyl