Rubrika: O psaní
Revoluce, Lidovky a Twitter
08.01.2010 05:32
S revolucemi je to těžké. Nejlepší je, když už je dlouho po nich, aby se dobře vidělo, kdo vyhrál, jestli je dobře, že byhrál, a kdo se při tom jak choval. Když už čas dokáže dostatečně zřetelně oddělit velké dějiny od malých, snadno se píše, že ten a ten chlapík je ozdobou planety, kdežto ten druhý je nestoudným nežitem na jinak celkem půvabné tváři lidstva. Snadné je to ze dvou důvodů: zaprvé, jednak ten soud už předžvýkali jiní, obvykle informovanější než vy a já; zadruhé, na vašem či mém soudu tak či onak mnoho nesejde. (Nesnesitelnou lehkost pisálkova bytí milosrdně zatěžuje pouze vědomí toho, že většina jeho profesních kolegů je na tom stejně.)
Někdy je to zábavné. Niall Ferguson v úžasné knize Válka světa (hrozný překlad, ale kniha je výtečná) cituje charismatického politika, na jaře 1933 čerstvě v čele velkého národa stiženého ekonomickou krizí, jak burcuje národní cítění, spílá světovému kapitalismu a varuje, že bude-li třeba, bude muset "narušit obvyklou rovnováhu mezi výkonnou a zákonodárnou mocí". A že on (ten politik, ne Ferguson) na sebe to riziko rád vezme. Běhá při tom čtení mráz po zádech.
Kdo že to mluví? Inu, Franklin Delano Roosevelt. Od té doby jsme si však již zvykli, že FDR byl velký státník, zatímco Adolf Hitler byl zrůdný pošuk. Zvykli jsme si natolik důkladně, že nám přijde prazvláštní vidět, jak podobné věci si mysleli ještě předtím, než se svých dnešních rolí chopili na plný úvazek.
Tím nechci říct, že ty role jsou rozděleny nesprávně, že Hitler nebyl megazločinec nebo něco podobného. Jen tolik, že se to blbě pozná ještě ve chvíli, o níž si při zpětném pohledu říkáme, že "to přece muselo být každému jasné". Nebylo tehdy, stejně jako není dnes.
K tomuhle úvodu mě přiměl David Cameron, jenž se nejpozději v květnu stane (pokud se mezitím nepřihodí něco bláznivě neočekávaného) předsedou vlády Jejího Veličenstva Alžběty II. jako první konzervativec od roku 1997.
Cameron a jeho toryové mají s necelým půlrokem do voleb před vládnoucími labouristy zhruba desetiprocentní náskok, což je méně než v létě, ale pořád dost na pohodlnou parlamentní většinu. Jejich potíž podle všeho nebude, jak volby vyhrát, nýbrž jak potom vládnout. A tam vypadá budoucnost zapeklitě.
Základem Cameronova úspěchu je, že není Gordon Brown. Současný ministerský předseda lidi štve: neumí se hezky usmívat, je u moci příliš dlouho, udělal sem tam nějaké chyby (některé bezvýznamné, na které se hodně nadává, jiné podstatnější, o kterých ví málokdo), trpí rozhádanou vlastní partají, kolegové z kabinetu ho nemohou vystát, noviny o něm píšou ve zlém - zkrátka lidi štve.
ODBOČKA PRO CYNICKÉ POBAVENÍ
Moderátor jednoho televizního pořadu Browna dokonce nazval "jednookým skotským idiotem". To je pikantní; kromě toho, že Brown je Skot, vidí pouze na jedno oko (jako následek školního ragbyového zápasu, tuším). Řeklo by se, že je to vůči ministerskému předsedovi drsné; ale kdež. Okamžitě ozvali zástupci slepců a rozhořčeně se ohradili; stejně tak se naštvali i zastánci práv duševně postižených. Jediný, kdo neprotestoval, byl - ano - Gordon Brown.
KONEC ODBOČKY
Co dalšího ale Cameron přesně je, o tom nikdo nic moc neví. Za všechno mluví text v posledním čísle týdeníku The Spectator, jenž je s konzervativci tradičně jedna ruka. Jeho šéfredaktor Fraser Nelson koumal, na čem že vlastně toryovskému bossovi záleží; zeptal se na to dvou jeho blízkých přátel a dostal odpověď "na rodině a školství". Zaplaťpámbu. Mně taky.
Cameron se proslavil jako nejzelenější konzervativec, co živá paměť sahá. Zelenost však dostala v krátkém sledu tři těžké rány. Napřed se zjistilo, že posledních deset dvanáct let se země neotepluje, nýbrž ochlazuje; zadruhé vyšlo najevo, že přední ekologističtí vědci podvádějí, až se hory, s odpuštěním, zelenají; a za třetí, když už se ti environmentálně uvědomělí z mocných lidí tohoto světa sejdou, aby teplu dali co proto, zatrhne jim to nesouhlas všech šesti obyvatel čehosi jménem Tuvalu.
Když k tomu přičtete krizi, je zjevné, že jen se zeleností Cameron daleko nedojde. Fraser Nelson o něm víceméně pochvalně napsal, že je nositelem staré dobré konzervativní tradice, jež velí nelpět na ideologiích a dělat to, co funguje. Budiž; takový Benjamin Disraeli, třeba, byl právě takový a Winston Churchill přestupoval z partaje do partaje, bylo-li mu to třeba. Ani Margaret Thatcherová nebyla zdaleka tak rigidní ideologickou vládkyní, jak se dnes - po vyčištění časem tak, že obraz je slovy Deana Achesona "jasnější než pravda" - leckomu jeví.
Vtip je v tom, že politika "principálního pragmatismu", jak o ní mluví Fraser, funguje nejlépe ve chvíli, kdy věci jdou zhruba tak, jak jít mají. Když nejdou, je naopak třeba jisté dávky radikalismu (dobře to věděli Hitler i Roosevelt). Proto jsou někteří vůdcové úspěšní v dobách klidných, zatímco v mezních situacích jsou nepoužitelní, a druzí naopak. Neville Chamberlain a Winston Churchill budiž typickými příklady.
Dnes věci naneštěstí dobře nejdou, alepoň ne pro ty, kdo se považují za součást euroamerické civilizace. (Ross Hedvicek promine.) Ten jednoduchý fakt je, že vyspělé země se nedokážou uživit. Jejich sociální systémy jsou příliš snadno zneužitelné a skutečně potřebným zároveň poskytují málo. Jejich demografie říká (s možnou výjimkou USA), že bude hůř, jak bude přibývat důchodců na úkor lidí ekonomicky aktivních. Dluhy, jimiž se financuje život nad poměry - ať jsou to dluhy státní ve formě stále strměji deficitních rozpočtů, dluhy firem nebo jednotlivých lidí - jsou spláceny, pokud vůbec, dalšími dluhy. Celý západní svět si zvykl zamáznout půjčku od Komerční banky půjčkou od Providentu. (Jestli nevíte, jak takové úvahy dopadají, napište mi, mám s tím fůru zkušeností.)
K tomu přičtěte evropskou neochotu/neschopnost platit za svoji vnější bezpečnost a nedostatek vůle bránit se zevnitř (o níž svědčí například bezedná tolerance politických elit vůči agresivní islámské imigraci). Výsledek vypadá jednoznačně: euroamerickému liberálnímu způsobu života dnes stačí k zániku méně než dosud kdykoli. (Říká to Niall Ferguson, Erik Best i já, tak to hergot musí být pravda, že ano.)
Je možné se tomu bránit? Asi ano, a proto je řeč o Davidu Cameronovi. Dosud, když bylo zle, přišli britští konzervativci s čímsi cenným. Disraeli a kukuřičné zákony, Churchill a nacisti, Thatcherová a odborářský socialismus, o těch už tady byla řeč mockrát. Cameron to bude mít nejméně stejně těžké jako oni. I na něm bude, aby udělal svého druhu revoluci, zejména dokud bude v Bílém domě sedět nejmocnější protagonista politiky typu "utlučme velký dluh dluhem ještě větším".
Jestli bude v jeho silách takovou revoluci provést, je nesmysl snažit se předvídat. Co je horší, nevíme vůbec nic o tom, jestli se na něco takového vůbec chystá. Jeho principiální pragmatismus v tom smyslu nedává věru mnoho vodítek; už z definice je zřejmé, že se z něho může vyklubat cokoli.
Mohli bychom uzavřít sázku, jak to bude vypadat za padesát let, v květnu 2060. Možnost první, globální deník New York/Los Angeles/London Times přinese (nejspíš masovou předplatitelskou telepatií nebo něčím podobně absurdním) zprávu tohoto typu:
Pocta lordu Cameronovi
AP-Reuters
LONDON - Britský král William V. včera osobně vedl slavnostní průvod na počest padesátého výročí prvního zvolení lorda Camerona ministerským předsedou. Ceremoniálu se zúčastnili čínský prezident Li, evropský prezident Türkyilmaz a indický prezident Gándhí.
David Cameron (1966-2049), později baron Cameron of Berkshire, byl nejdéle sloužícím ministerským předsedou od dob lorda Liverpoola. V úřadu strávil celkem 14 let, když dokázal vyhrát rekordní čtvery parlamentní volby za sebou.
Vládu ve Spojeném království převzal v květnu roku 2010 uprostřed ekonomické krize způsobené předchozím kolapsem globálního finančnictví. Politikou drsné fiskální disciplíny, umožněné razantními a v té době nepopulárními škrty v rozpočtových výdajích (a dalšími opatřeními, jako bylo zpřísnění regulace finančního systému), se jeho kabinetu podařilo zbavit se během prvních dvou pětiletých období splatit státní dluh v původní výši 120 procent HDP.
Ukázněná finanční politika postupem času nacházela následovníky ve Spojených státech, Indii, Japonsku, Číně, Botswaně, v Chile a konečně koncem třicátých let i ve Svazu evropských paternalistických republik. Cameronovská revoluce tak ukončila éru takzvaného sociálního státu, charakterizovanou vytrvalou erozí základních principů příčetného hospodaření. A tak dál.
Možnost druhá, nic takového se psát nebude. Pár disidentů, u kterých příslušníci Revoluční gardy britského kalifátu najdou odznaky v podobě vlajky bývalého Spojeného království, bude veřejně zbičováno na londýnském náměstí Trafalbazaar. Jediný tamní deník Al-Quds Al-Arabi bude namísto Camerona chválit desáté výročí zrušení Izraele.
Nebo něco mezi tím. Jestliže Cameron zatím spíš než revolucionáře vypadá na druhého Tonyho Blaira, můžu se utěšovat tím, že nejen zločince, nýbrž i vykonavatele budoucích velkolepých činů lze v počátku jejich kariéry jen těžko rozpoznat od ostatních.
Ale nějaké takové revoluce je třeba, poslyšte. Jestliže teď byla řeč o velkých dějinách, já jsem tento týden dostal svoji dávku dějin menších než malých, vyloženě osobních. V listopadu po mně Lidovky chtěly nějaký článek o Michailu Gorbačovovi a hned na to o Karlu Marxovi. Dohodli jsme se na rozsahu (byly to největší materiály obou čísel magazínu Pátek, v nichž vyšly), termínu dodání, honoráři (ve standardní výši) a všech takových věcech. Sepsal jsem jeden text, sepsal jsem druhý, a v termínu je odeslal do redakce. Gorbačov vyšel ještě v listopadu.
Poté z vedení Pátku odešel člověk, jenž si ode mne texty objednal. Dál se několik dnů nedělo nic. Usoudil jsem, že o Marxe LN zájem nemají, a pověsil jsem text sem na blog. Za dva či tři dny mi zatelefonoval zástupce šéfredaktora, jenž dostal Pátek na starost. Že by chtěli otisknout text o Marxovi, ale co s tím teď, když je na blogu na Týdnu. Řekl jsem, že tam visí jen pár dnů, že tedy stáhnu a ať ho otisknou (kvůli organizačním změnám nejspíš měli v tu chvíli nouzi o písmenka, než se nové vedení zaběhlo). Prima.
V následujícím čísle Pátku Marx vyšel. Někdy tou dobou, nebo snad o několik dnů později, to není důležité, mi přišel honorář za Gorbačova - v poloviční výši. Píšu zástupci šéfredaktora zdvořilý dotaz, že se asi stal omyl a jakpakže mohu zjednat nápravu? Ticho. Po Vánocích dotaz opakuji. "S tím se nedá nic dělat, nový ředitel tak rozhodl," zněla lakonická odpověď. Ne třeba aspoň "sorry, vole" nebo tak něco; rozhodl, tak rozhodl a ty drž hubu, blbečku. Dohoda? K čemu je dobré dodržovat dohodu s někým, kdo si její dodržení nemůže vymoci? (Teď čekám honorář za Marxe, tak jsem zvědav. No, po tomhle možná ani ne.) A pak se divte, že moje soukromé dějiny po revoluci svým způsobem volají.
Což přivádí řeč na Twitter. Tahle věcička měla při nedávných demonstracích v Íránu udělat obrovský kus práce, poněvadž si jejím prostřednictvím lidi sdělovali, co že se kde jak děje. Nebýt Twitteru, víme o tom dneska všichni podstatně méně. To ukazuje sílu moderních médií, chápejte; propojenost světa chrání malé a slabé proti velkým a silným, předznamenává nový věk a tohle všechno.
Dobře. Když už jsem o Twitteru čet po šestsetsedmdesáté a pořád jsem nevěděl, jak to vlastně funguje, řekl jsem si, že se podívám. A skutečně; zadal jsem do vyhledávání "Keith Richards" a našel rumunské děvče, které psalo něco o KR; potěšilo mne to, ačkoli to bylo velmi rumunsky. Pak jsem našel pána, jenž navrhoval "fuck Keith Richards", a jinou dívku, která o něm psala, že je to "the coolest man in the world". To vše během posledních dvou hodin nebo tak.
Okouzlen možností povídat si zprávičkami o 140 znacích s obyvatelem Tennessee a Teheránu najednou jsem se zaregistroval. Když už to má ten revoluční potenciál, že ano... Chtěl jsem se té věci poté jen tak na zkušenou zeptat, "kde je Honza Pichler?" (ne že bych to nevěděl, byl v Sušicích v baru jako vždycky, ale za optání nic nedám, doslova).
Nešlo to. Nějak se to vždycky kouslo či co, takže moje konverzace s bělehradskou gymnazistkou a tádžickým profesorem literatury se nekonala. Zato večer, když jsem se podíval do e-mailové schránky, vidím, že mi Twitter sám napsal. A co měl na srdci? Nebudu vás napínat: napsal doslova tohle:
Nač předstírat - ulevilo se mi, že se o mne v Číně a Japonsku tak starají, a ještě k tomu tvytrem. Ještě že jsem to nezmeškal. Ale co se revoluce týče, pořád asi víc věřím tomu Cameronovi. I když na něm pořád není nic poznat.
Vytisknout
Poslat
